Hanka a Pepík

Zdravím, asi příliš dlouho jsem nechtěla vidět, že nám kojení s malým moc dobře nefunguje. Možná to máte stejně. Byly lepší vlny a taky ty horší, než jsem se rozhodla to řešit s Andy. Tu jsem si našla, protože mi holky z Prahy doporučily ať se podívám po laktační poradkyni z Mamily. Jinak bych asi zvolila dětskou sestru u lékaře malého, která mi nabízela své služby (z Ligy laktačních poradkyň). Mě, ale nebyla moc sympatická na to, abych s ní řešila něco tak velmi osobního. Vážím si Andy za lidskost, respekt a opravdovou ochotu pomoci jak jen může. Možná proto, že jsem neměla žádnou již maminku mezi kamarádkami jsem bohužel podcenila problémy s kojením. Samozřejmě jsem si o něm alespoň něco přečetla, ale většinou se všude všechno píše obecně, nepochopila jsem z toho souvislosti. Na žádné předporodní přípravě jsem také nebyla. Celé mé těhotenství probíhalo během covidu. A z Prahy jsme se stěhovali až ke konci mého těhotenství, do místa pro mě ne s příliš mnoha známými. S tímhle přístupem, jsem se dopracovala v šesti měsících mé malé lásky s mateřským mlékem na nulu a dokrmem v podstatě jen lahvičkou. Na to špatné se naštěstí rychle zapomíná a po těch dvou letech co toto píši, si pamatuji především to, co nám to do našeho vztahu s mým malým dráčkem přineslo. Chci tedy mluvit hlavně o tom. Jedině vize je to, co vám, které se rozhodnete to také zvládnout dá sílu to vydržet. Bude to totiž těžké. Pocity se těžko popisují, ale náš vzájemný vztah to velmi prohloubilo a zalilo takovou nepopsatelnou přítomnou láskou. Veškeré mé soustředění, šlo jen na nás dva a všechno ostatní se stalo nepodstatné, na nic jiného vám energie ani čas stejně nezbude. Přišlo mi, jako bych na chvíli odstřihla své ego. Je to v podstatě malé obětování. Obětování mámy tomu nejdůležitějšímu, svému dítěti když ho nejvíce potřebuje. Potřebuje totiž především kontakt s mámou, především to je kojení, velmi blízký kontakt, kdy by se nemělo dít nic jiného. A právě díky té absolutní soustředěnosti na vaše dítě, objímání, hlazení apod. si buduje svou sebejistotu a vzájemný vztah. Díky tomu se náš vztah prohloubil. Pokud máma skončí u lahvičky, je daleko těžší si tu soustředěnou pozornost uhlídat. Máme jako mámy pořád co dělat. I já si pamatuji, že když jsem dávala malému lahvičku, tak jsem ji často strčila muži do ruky a šla alespoň na záchod nebo něco. Podle psychologů, je láska mámy automatická a přirozená, ale u dítě je to spíše otázka závislosti. Citu jako je láska, se teprve učí. A nejzásadnější v jeho životě je vždy jen jedna hlavní pečující osoba. Říká se tomu ranný attachment. A pak se mi stalo něco, co mi otevřelo oči v tom jaký zmatek jsem u malého asi tímhle vyvolala. Stalo se nám, že kdy jsem obnovovala kojení a nedávala jsem podle instrukcí vůbec lahvičku, tak mi malý u prsa řval. Věděl, že tam nic neteče a tak k němu ani nechtěl. Měl hlad a proč by se přisával tam kde nic není. Vždyť se určitě brzy objeví ta zázračná lahvička, která má mléka dost. Stačí abych dost řval a objeví se, si asi říkal. A v tu chvíli nastal paradox. Když si vedle mě sedl muž, tak se přisál. Co si asi tak mohl myslet? Táta umí dát mléko, vždyť když jsem u něj na klíně tak mléko teče. Mrzuté, ne? Za chvíli i tohle samozřejmě přestalo fungovat, protože zjistil, že i když vedle sedí táta, tak z toho prsa furt teče málo, že tím to asi nebude. A protože nic lepšího nebylo, tak dal nakonec přeci jen zavděk cévce na prsu. I když to teklo pomaleji, než z lahve a musel se více snažit. Lepší než nic. Upřímně, bylo to dost příjemné. Najednou jsem viděla, že nejsem tak úplně nejdůležitější osobou v životě mého děťátka i když bych v tak malém věku ještě měla být. Ale nejtěžší na obnově kojení bylo ustát malého pláč. Ten pláč trhá srdce, chcete pro něj to nejlepší a nejste si jistá jestli to je ta správná cesta. Trvá to naštěstí jen chvíli, v porovnání s tím kolik času pak ještě u kojení strávíte. Vyplatí se to. Ale myslím si, že pokud by mi v dodržování Andyiných doporučení chyběla důslednost a trpělivost, tak to trvá mnohem déle. Pomohlo mi držet se vize, že když to spolu s malým vydržíme, tak nám to přinese mnohem více a opravdu přineslo. Také je důležitá podpora partnera, toho asi nejvíce. Můj muž chtěl, abych když už jsem se pro to to řešit rozhodla, tak to také vydržela. Ale vím od kamarádek, že často právě jejich muži jim řeknou, že se na to mají vykašlat, protože vidí jak se jejich ženy trápí. A vyžaduje to velkou pomoc a trpělivost i od nich. Pro něj bylo asi nenáročnější nastavení spaní spolu v posteli. Původně byl proti. Asi měsíc až dva trvalo než jsme si si opravdu zvykli, ale nyní už na to nedá dopustit a je hrozně naměkko vždycky, když se k němu malý přitulí a vidí jak si ho kontroluje jestli nás tam má oba. Sladké. A já jsem si díky tomu najednou o hodně více odpočinula. Vstávání k postýlce, mě vždycky strašně probralo a byla jsem úplně rozbitá. Takhle jsem ani nevěděla, jestli jsem v noci a kolikrát kojila. Závěrem bych ráda dodala to, že jsem rozkojení obětovala svůj spánek, veškerý čas, pořádek doma atd. ale to neznamená, že je to napořád. Bylo to jen krátké období, které se dá zvládnout. Stojí to za náš krásný rodinný vztah, synovu výbornou imunitu, snadné uspávání a to že jsme dokázali jednoduše a spolu překonávat jeho psychickou nepohodu a nejistotu. Přeji hodně sil. A i kdyby se to nepovedlo, tak si pamatujte, že nejdůležitější je bezpodmínečná láska a pro tu kojení není podmínkou.