Příběhy

Zdravím,
asi příliš dlouho jsem nechtěla vidět, že nám kojení s malým moc dobře nefunguje. Možná to máte stejně. Byly lepší vlny a taky ty horší, než jsem se rozhodla to řešit s Andy. Tu jsem si našla, protože mi holky z Prahy doporučily ať se podívám po laktační poradkyni z Mamily. Jinak bych asi zvolila dětskou sestru u lékaře malého, která mi nabízela své služby (z Ligy laktačních poradkyň). Mě, ale nebyla moc sympatická na to, abych s ní řešila něco tak velmi osobního. Vážím si Andy za lidskost, respekt a opravdovou ochotu pomoci jak jen může. Možná proto, že jsem neměla žádnou již maminku mezi kamarádkami jsem bohužel podcenila problémy s kojením. Samozřejmě jsem si o něm alespoň něco přečetla, ale většinou se všude všechno píše obecně, nepochopila jsem z toho souvislosti. Na žádné předporodní přípravě jsem také nebyla. Celé mé těhotenství probíhalo během covidu. A z Prahy jsme se stěhovali až ke konci mého těhotenství, do místa pro mě ne s příliš mnoha známými.

S tímhle přístupem, jsem se dopracovala v šesti měsících mé malé lásky s mateřským mlékem na nulu a dokrmem v podstatě jen lahvičkou. Na to špatné se naštěstí rychle zapomíná a po těch dvou letech co toto píši, si pamatuji především to, co nám to do našeho vztahu s mým malým dráčkem přineslo. Chci tedy mluvit hlavně o tom. Jedině vize je to, co vám, které se rozhodnete to také zvládnout dá sílu to vydržet. Bude to totiž těžké. Pocity se těžko popisují, ale náš vzájemný vztah to velmi prohloubilo a zalilo takovou nepopsatelnou přítomnou láskou. Veškeré mé soustředění, šlo jen na nás dva a všechno ostatní se stalo nepodstatné, na nic jiného vám energie ani čas stejně nezbude. Přišlo mi, jako bych na chvíli odstřihla své ego. Je to v podstatě malé obětování. Obětování mámy tomu nejdůležitějšímu, svému dítěti když ho nejvíce potřebuje. Potřebuje totiž především kontakt s mámou, především to je kojení, velmi blízký kontakt, kdy by se nemělo dít nic jiného. A právě díky té absolutní soustředěnosti na vaše dítě, objímání, hlazení apod. si buduje svou sebejistotu a vzájemný vztah. Díky tomu se náš vztah prohloubil.

Pokud máma skončí u lahvičky, je daleko těžší si tu soustředěnou pozornost uhlídat. Máme jako mámy pořád co dělat. I já si pamatuji, že když jsem dávala malému lahvičku, tak jsem ji často strčila muži do ruky a šla alespoň na záchod nebo něco. Podle psychologů, je láska mámy automatická a přirozená, ale u dítě je to spíše otázka závislosti. Citu jako je láska, se teprve učí. A nejzásadnější v jeho životě je vždy jen jedna hlavní pečující osoba. Říká se tomu ranný attachment. A pak se mi stalo něco, co mi otevřelo oči v tom jaký zmatek jsem u malého asi tímhle vyvolala.

Stalo se nám, že kdy jsem obnovovala kojení a nedávala jsem podle instrukcí vůbec lahvičku, tak mi malý u prsa řval. Věděl, že tam nic neteče a tak k němu ani nechtěl. Měl hlad a proč by se přisával tam kde nic není. Vždyť se určitě brzy objeví ta zázračná lahvička, která má mléka dost. Stačí abych dost řval a objeví se, si asi říkal. A v tu chvíli nastal paradox. Když si vedle mě sedl muž, tak se přisál. Co si asi tak mohl myslet? Táta umí dát mléko, vždyť když jsem u něj na klíně tak mléko teče. Mrzuté, ne? Za chvíli i tohle samozřejmě přestalo fungovat, protože zjistil, že i když vedle sedí táta, tak z toho prsa furt teče málo, že tím to asi nebude. A protože nic lepšího nebylo, tak dal nakonec přeci jen zavděk cévce na prsu. I když to teklo pomaleji, než z lahve a musel se více snažit. Lepší než nic. Upřímně, bylo to dost příjemné. Najednou jsem viděla, že nejsem tak úplně nejdůležitější osobou v životě mého děťátka i když bych v tak malém věku ještě měla být.

Ale nejtěžší na obnově kojení bylo ustát malého pláč. Ten pláč trhá srdce, chcete pro něj to nejlepší a nejste si jistá jestli to je ta správná cesta. Trvá to naštěstí jen chvíli, v porovnání s tím kolik času pak ještě u kojení strávíte. Vyplatí se to. Ale myslím si, že pokud by mi v dodržování Andyiných doporučení chyběla důslednost a trpělivost, tak to trvá mnohem déle. Pomohlo mi držet se vize, že když to spolu s malým vydržíme, tak nám to přinese mnohem více a opravdu přineslo.

Také je důležitá podpora partnera, toho asi nejvíce. Můj muž chtěl, abych když už jsem se pro to to řešit rozhodla, tak to také vydržela. Ale vím od kamarádek, že často právě jejich muži jim řeknou, že se na to mají vykašlat, protože vidí jak se jejich ženy trápí. A vyžaduje to velkou pomoc a trpělivost i od nich. Pro něj bylo asi nenáročnější nastavení spaní spolu v posteli. Původně byl proti. Asi měsíc až dva trvalo než jsme si si opravdu zvykli, ale nyní už na to nedá dopustit a je hrozně naměkko vždycky, když se k němu malý přitulí a vidí jak si ho kontroluje jestli nás tam má oba. Sladké. A já jsem si díky tomu najednou o hodně více odpočinula. Vstávání k postýlce, mě vždycky strašně probralo a byla jsem úplně rozbitá. Takhle jsem ani nevěděla, jestli jsem v noci a kolikrát kojila.

Závěrem bych ráda dodala to, že jsem rozkojení obětovala svůj spánek, veškerý čas, pořádek doma atd. ale to neznamená, že je to napořád. Bylo to jen krátké období, které se dá zvládnout. Stojí to za náš krásný rodinný vztah, synovu výbornou imunitu, snadné uspávání a to že jsme dokázali jednoduše a spolu překonávat jeho psychickou nepohodu a nejistotu. Přeji hodně sil. A i kdyby se to nepovedlo, tak si pamatujte, že nejdůležitější je bezpodmínečná láska a pro tu kojení není podmínkou.

Služby Andrejky jsem si vyhledala na stránkách Mamily, vybrala jsem si ji, ačkoli to máme dost daleko, ale jednoznačně mě přesvědčily hvězdičky za vzdělání v oboru laktačního poradenství. A nemohla jsem udělat lépe.
Porod mého třetího syna byl krásný, dle mých přání a kojení zpočátku bylo alespoň dle mého laického pohledu dobré. Po šestinedělí se ale začalo něco kazit. Neznala jsem úplně pravidla neustálého kontaktu kůže na kůži, snažila jsem se i s malým miminkem stíhat vše doma a tak jsem nevědomky dospěla ke kojení s časovými intervaly. Do toho se zhoršilo přisátí a problém byl na světě. Andrea nás přivítala s mým malým synem u sebe doma, celou dobu jsem se cítila velice příjemně a syn se jakoby uklidnil a při trénování správné techniky přisátí se kojil vydatně, až z tvrdě usnul, což jsem dříve neznala. Po druhé návštěvě jsme bohužel musely zhodnotit, že nás trápí i krátká uzdička, a tak jsme se synem podstoupili ve Svitavách její střižení. Vše se zlepšilo, rady a doporučení Andrejky jsem dodržovala, se synem jsme trávili hodně času kontaktem kůže na kůži, brala jsem také bylinky. Ty jsem se však asi po měsíci rozhodla sama na vlastní pěst postupně vysadit, což pravděpodobně způsobilo veliký bojkot kojení. Ten však přicházel velmi pomalu a zákeřně, nejdříve ve dne, po dalším měsíci se syn už nechtěl kojit ani v noci. Andrejku jsem ale až do té chvíle nechtěla otravovat, dnes vím, že kdybych reagovala včas, nemuseli jsme následně zažívat tak těžké období, jakým bojkot byl. Byly to dny, týdny… . Tři měsíce, kdy jsem každý den probrečela. Nechtěla jsem se ale smířit s tím, že syna kojit nebudu, protože se mi to nepodařilo ani u prvních dvou dětí. Andrejka mi byla velkou oporou, udržovala se mnou neustále kontakt, byla stále pozitivní, měla spoustu rad, jak boj s bojkotem vést, radila mi i o víkendu, po večerech, při mých emočních pádech a nikdy mě nenechala padnout, za což jsem jí vděčná dodnes (nyní má syn již rok a půl a je to velký savec). Tři měsíce bojkotu nás velmi trápily, z toho tři týdny se syn (měl 5 měsíců, když to bylo nejhorší) nechtěl kojit vůbec. Tři týdny jsem mléko pouze odsávala, krmila syna co hodinu vysokokalorickými příkrmy a mléko mu dávala lžičkou. Cévku po prsu téměř odmítal. Ale nepřestali jsme bojovat. Andrejka mne seznámila s dalšími ženami, které si prošly podobnými strastmi, které mi byly oporou, jiná mě naučila bylinky kapslovat a díky tomu jsem vše zvládla i finančně. Tuto metodu jsem pak mohla dál sdílet s dalšími ženami, kterým to také pomohlo. Syn naštěstí nehubnul, přibýval na váze i přes ta všechna úskalí. Nejdůležitější však bylo, že jsme se naučili spolu kojení vnímat jako příjemnou, laskavou a klidnou cestu k vzájemnému poznávání a hodně nás to stmelilo. Až když jsem se naučila respektovat svůj vnitřní klid, který syn potřeboval s největší pravděpodobností cítit, se začalo vše pomalinku obracet k, lepšímu. Andrejky tipy, jak kojení synovi zpříjemnit, byly rozsáhlé, střídala jsem je a hledala cesty, jak se mu u prsa bude líbit co nejvíce, aby k němu zase získal důvěru. Tak jako jsem začala věřit sobě, tak můj malý chlapeček začal věřit nám a po třech měsících bojkotu se začal pomalinku zase kojit, nejdříve v noci, pak přes den na spánky a uspání, nakonec před prvním rokem přišel i sám a o kojení si začal vědomě říkat. Jsem velice šťastná, že jsme to spolu nevzdali. Musím říct, že to nebylo snadné, bylo to dlouhé, plné potu a slz, ale věděla jsem, že díky podpory naší laktační poradkyně a všem okolo se to jednou zlomit musí. Dodnes jsme s Andrejkou v kontaktu a vím, že kdyby nás opět potkala na naší cestě kojením nějaká nástraha, společně ji zase překonáme. Ať už to bude můj nástup do zaměstnání a tím několikahodinové odloučení od syna (tak, aby tento čas bez kojení zvládl), nebo snad jednou krásný a přirozený samoodstav, protože díky Andrejce máme naději, že jej skutečně zažijeme.
Ještě jednou moc děkujeme, bez Andrejky by nebylo tolik stovek hodin a dní lásky, vzájemné blízkosti, krásného společného spaní a především synovy jistoty, že jsem tu pro něj a mám pro něj ten nejpřirozenější způsob, jak mu dát pocit jistoty a bezpečí – tedy kojení.

Po mém prvním porodu, který byl plně medicínsky vedený a u kterého pro mě, jako pro rodičku, bylo snad všechno jinak, než by si člověk od kvalifikovaného nemocničního personálu představoval (okřikování na sále, že nemám být při kontrakcích hlučná, absolutní neinformování o ničem v průběhu porodu, preventivní nástřih, který dle následného komentáře lékařky nakonec nebyl třeba, poporodní šití bez použití anestezie apod.), jsem si řekla, že to u druhého porodu chci jinak. Byla jsem nesmírně ráda, že mě v mém rozhodnutí plně podpořil i můj muž, který u prvního porodu byl (stejně jako já, nezkušená prvorodička) z toho všeho tenkrát taky trochu „na větvi“ a slepě důvěřoval lidem, kteří pomáhají miminkům na svět denně. Rozhodla jsem se proto oslovit dulu a shoda náhod mě přivedla právě na Andrejku, za což jsem nesmírně vděčná.
Hned po první schůzce s Andrejkou jsme oba s manželem věděli, že jsme narazili na člověka na svém místě a že bude všechno v pořádku. Na předporodní přípravě jsme probrali velmi poctivě všechny naše otázky, obavy a možnosti, které máme, a nakonec jsem absolvovala i laktační přípravu před porodem (ještě že tak :-) ).
Jelikož se našemu miminku v bříšku líbilo a na kontrole v nemocnici mě už objednali na vyvolání porodu (čemuž jsem se chtěla vyhnout), začala jsem na Andrejčino doporučení s napářkou a s užíváním dalších bylinek, abychom malému trošku pomohli. Asi po 3 dnech se povedlo a v noci mě vzbudily kontrakce. Je to tady. Úžasný pocit vzrušení, radosti a kupodivu i vnitřního klidu. Za pár hodin budu držet svého syna konečně v náručí. Dojeli jsme do porodnice, proběhl monitor a další vyšetření, všechno za přítomnosti manžela, což bylo úžasné. Mezitím dorazila i Andrejka a po zjištění, že jsem otevřená na 6 – 7cm, jsme šli všichni společně na porodní sál. Personál nemocnice, kterou jsme vybrali tentokrát, byl nesmírně milý, příjemný a ochotný vyhovět mému porodnímu přání, které jsem měla s sebou. Byla jsem zvědavá na změnu přístupu, až se za 2 hodiny vymění směny. PA nachystala napářku, při které se nastartovaly silnější kontrakce, Andrea mi masírovala záda v kříži a zaučila rychle i manžela, takže se mohli střídat, když bylo potřeba. Po napářce přišel míč, tam mi bylo dobře, manžel mě hladil a masíroval, Andrea mě držela za ruku při kontrakcích a pomáhala mi je rozdýchávat. Mezi kontrakcemi jsme si povídali, panovala skvělá atmosféra, nikdo nerušil... Já se často dívala na hodiny a v duchu malého prosila, ať ještě chvíli počká na střídání směn... A povedlo se.
V 7 hodin přišla nová PA s dotazem, zda by mi mohla dát znovu monitor, přišel se představit i doktor... Jakmile jsem si lehla na bok, uvolnila se s myšlenkou, že „teď už, Pepíku, můžeme“, se kontrakce rozjely „ve velkém stylu“ a za necelou hodinku jsi byl venku. Manžel byl u mé hlavy, držel mě za ruku, hladil, konejšil a připomínal, ať se zkusím uvolnit... Andrea sem tam tiše řekla, co se právě děje, což pro mě bylo velmi uklidňující a všechno tak proběhlo nad očekávání dobře. Dali mi tě na břicho, rozbrečeli jsme se radostí, nikdo tě nikam neodnášel... Nikdy jsem nevěřila, že řeknu o porodu, že to byl krásný zážitek. Ale o tomhle to směle říkám.
Na porodním sále ses nechtěl přisát, nevadí, zkusíme to později, proběhlo mi hlavou. Když mě ubytovali na oddělení šestinedělí, domluvily jsme se s Andreou, že za mnou druhý den přijede, abychom daly do kupy správné přisátí a vše vyladily, celou dobu jsme ale byly v písemném, podporujícím kontaktu.
Nastalo ale trochu martirium, protože jsi stále spinkal, nechtěl ses vzbudit a jakmile jsem tě dala k prsu, usnul jsi... Druhý den, když Andy přijela, přivezla s sebou kupu podpory a pozitivního naladění, a taky elektrickou odsávačku, kterou mi půjčila. Díky tomu jsem měla dost mléka na dokrmování kalíškem a jakmile jsi měl trochu víc síly, trénovali jsme přisátí. Než mě propustili z nemocnice, zvládnul ses přisát sám. Po domluvě hned druhý den po propuštění z nemocnice přijela Andrea ještě za námi domů na kontrolu, poupravila pár drobností v přisátí, doporučila mi, co dělat s bolavými bradavkami z odsávání, atd...
Za chvíli to bude měsíc a Pepík krásně saje a přibírá a já jsem neskutečně šťastná, že mi osud přivál do cesty lidi, díky kterým jsem mohla prožít tak krásné chvíle při zrození našeho syna.

6.02.2023 Pondělí
Od minulé návštěvy Dr a prodloužení termínu plánovaného CS uběhl už týden. Týden hodně náročný, celé břicho mě neustále štípalo a pálilo, kůže už nemohla, v noci mě váha bříška téměř dusila a tak dál :D. Věnovala jsem se hlavně sobě a Tobě miminko. Každý večer po celodenním shonu jsem si našla čas jen pro nás dva, dělala si příjemné napářky, co vždy svěže provoněly celý náš malý byt. Naše koupelna se vždy po uspání Rozinky proměnila v takovou naši jeskyni. S příjemným, teplým světlem solné lampičky a hudbou posilující ženskou sílu a důvěru v to, že každý náš krok je dokonale předurčen. Tancovala jsem a připadala si jako víla, těšila se z Tebe, dojímala se a promlouvala k Tobě. Těšila jsem se a moc si přála, aby ses rozhodlo přijít na svět tak, jak potřebuješ. Byl to krásný čas a jsem za něj vděčná. Mimo naši jeskyni jsem se pokusila asi o všechny možné babské rady na vyvolání porodu, z čehož jsem nejednou měla opravdové kontrakce, trvající i celou noc. Nakonec však k ránu vždy ustaly.
A tak tedy odjíždím do porodnice, rozhodnutá prodloužit termín cs alespoň o 2-3 další dny.
S těžkým srdcem se loučím s Rozinkou, ale s lehkou hlavou, protože prostě, já stále věřím, že pojedu zpět domů. Extrémní nadbytek plodové vody, předchozí CS a vyšší váhový odhad nám nehrají do karet. Nevadí, usmlouvám si to. Nebo se pokusíme porod vyvolat, pomocí píchnutí plodové vody. Jelikož objem vody, kde si plaveš je fakt obří, nespustí dosavadní kontrakce až k tomu aby plodový vak mohl prasknout a tak porod vyvolat. Na tom jsme se s lékařkou shodli. V nemocnici, zjišťujeme, že stále nejsem otevřená dostatečně, tak aby bylo možné plodovou vodu kontrolovaně, bezpečně pustit. Přecházíme ještě ověřit tvou polohou atak dál pomocí ultrazvuku. Uff, jsi hlavičkou dolů. Váhový odhad je až ke 4000g, doktorka se ujišťuje, že i tak jsem odhodlaná zkusit vaginální porod. Bez váhání přikyvuji. Co se během pár vteřin na obrazovce objeví, ale změní celou situaci. Díváme se na to, jak se otáčíš vertikálně, na štorc. Páteří směrem dolů, nožičkami do pravého boku. Dnes je 39+5tt, doktorka nemůže uvěřit svým očím a razantně mění celý postoj k prodlužování termínu porodu. Já jsem v šoku, ale poprvé začínám mít také opravdové obavy, protože pocitově vím, že v tomto postavení jsi velmi často. Tuhle polohu důvěrně znám, vím, že se v bříšku hodně točíš. Tímto, mi je razantně sděleno, jaké nebezpečí hrozí a to hned od 2 lékařů a jedné PA. Mohu se rozhodnout pro reverz a odjet domů. Nicméně, se v tomto rozhodnutí, necítím bezpečně. Brečím, volám Wendovi, dule Andrejce, domů atd. Každý mě podpořil v tom, že jsi si to miminečko naše tak vybralo a že to tak má být. Zůstávám v porodnici, tatínek mě moc podpořil. Mám celé odpoledne a večer na to, to vstřebat a naposled strávit noc s Tebou v bříšku. Ještě stále trochu doufám, že se porod do rána spustí… Po opravdu dlouhé době v noci nemám ztvrdlé břicho z denní námahy. Vnímám tak intenzivně tvé pohyby až dlouho do noci. Konečně naplno a vědomě přijímám situaci a začínám se strašně těšit na to, že se zítra konečně setkáme a stále dokolečka se ptám, holčička nebo kluk? Jak bude vypadat a jaké bude? <3

7.02.2023 Úterý
Ráno mě budí sestřička, točí se monitor, provádí se klystýr. Tatínek dorazil v 7:30, jsem tak ráda, že je tu, pomáhá mi s kompresními punčoškami, přestrojit se atak dál. Naposled si pobrečím a sdílíme své pocity. Jsem stále celkem v klidu. Jakmile, ale přijde sestřička s tím, že už je čas odjet o patro výš a lůžko se začne hýbat, spustí se mi v hlavě lehčí panika. Všichni jsou milý a vysvětlují mi každý krok, který bude následovat. O chvíli později se otevírají dveře na osvětlený sál, kde je asi 5 zdravotníků. Od této chvíle mám pocit, jako bych vše pozorovala z výšky a dívala se na život někoho jiného, dorazí i myšlenka zda mám ještě možnost utéct. Nemám ani tak strach o sebe, ale mrzí mě, že porod nezačne spontánně, tak jak by to mělo být. Že to není tak, jak jsem si vysnila. Poslední pusa s tatínkem, dveře se zavírají a já stále sleduju z vrchu to tělo, jak okolo všichni chodí a připravují vše potřebné. Pomáhají mi si lehnout na bok a vpichují místní anestetikum do mozkomíšního moku. Poté ležím rovně a před hrudí mi chystají zelenou plachtu. Po chvilce mi začíná být šíleně slabo na omdlení, stále mám pocit, že se nejedná o mě a už začínám mít trochu strach a zároveň příjemný stres z toho, že se za chvíli uvidíme. Do místnosti přichází první člověk, kterého znám. Aniž bych to věděla, operaci bude provádět moje gynekoložka, ke které chodím už roky. Mile mě pozdraví a uklidní. Strašně se mi ulevilo, konečně se cítím být na svém místě. Tady a teď. Brečím štěstím, že je tu. To by mě nikdy nenapadlo. Poté se mě asi 6x zeptají, zda cítím dotek po končetinách a já vždy s děsem říkám, že ano. Nakonec opravdu necítím vůbec nic a mám strach to říct. Dobře, teď už přiznávám, že necítím nic a tak se tedy může začít. Dívám se nahoru, do těch zářivě bílých světel, jsem nervózní. Myšlenky směřuji k Tobě miminko, abys vědělo, co se bude dít. Mám zavřené oči a opakuji si holčička kluk / Auri nebo Toníček. Do toho ke mně vlídně promlouvá anesteziolog, aby mi odvedl myšlenky pozitivním směrem. Po pár minutách, slyším obrovské šplíchnutí vody a za okamžik dvakrát slabší pobrečení. Odpadává ze mě obrovská vlna úlevy. Je tu! Je na světě……
JE TO HOLČIČKA. Propuknu v pláč, přikládají mi tě k tváři. Ahoj Auri! Jsi takové malé klubíčko růžová a od mázku. Hnědé vlásky, díváš se na mně. Jsi naprosto dokonalá, může být něco krásnějšího? Jsi zázrak a já znovu cítím, jak se mi „podlamují kolena“ záplavou lásky, která přišla společně s Tebou. Naprosté nekonečno. Je to ten okamžik, na který nechci nikdy zapomenout. Chtěla bych být s Tebou i na dále, ale teď je potřeba dokončit operaci a tak Ti připomenu, že se za okamžik shledáš i s tatínkem a že budeme zase brzo spolu.
Operace při vědomí, je celkem zážitek. Na to taky nikdy nezapomenu, anesteziolog si se mnou povídá. Mezitím cítím, jak mi za celé tělo tahají. Rovnají střeva. V jednu chvíli mám silný pocit na zvracení. Plodová voda je všude, jeden doktor má celé mokré kalhoty, druhý boty a doktorka zástěru. Voda je na zemi, pode mnou no prostě všude. Asistentka anesteziologa pronese, že tolik plodové vody za 15let neviděla, prý až přes 4 litry. Asi 2x mě dokonce napadne, že bych chtěla dát ten závěs pryč a sledovat to. Myšlenkami jsem, ale stále s Tebou a hořím nedočkavostí. Operace trvá asi 35minut, poté mě přendají na suché lůžko. Odváží na pooperační pokoj. Zatímco pár minutek čekám, až s Tebou Auri přijde tatínek, dožaduji se toho, aby tu mohl s námi být i přes noc a zda bych tu mohla mít na chvíli i Andrejku. Dulu a laktační poradkyni na kontrolu správného přisátí. Narážím, vůbec se jim to nelíbí, nejsou na takový požadavek zvyklí. Nicméně jsem zjišťovala, jak to chodí i jinde a tak to zkouším dál. Jsem pod vlivem hormonů i léku, přesto se se slzami v očích dožaduji dál s tím, že je to mé přání.
Konečně Tě Auri tatínek nese! Brečím radostí, já mám dvě holčičky. Tatínek mi Tě pokládá na hrudník, kousek od prsa, bradavky. Sestřičky pomoc s poděkováním odmítnu. Moc bych si přála nechat ti prostor a tak čekáme, až se sama přisaješ. Po pár minutách se „ťupkavými“ pohyby hlavičkou dostaneš až k bradavce a přisáváš se naprosto snadno. Jakoby na světě nebylo nic jasnějšího než toto. Je to zázrak, nádherný pocit. Poté tě přiložíme k druhému prsu a zase se po chvíli sama přisaješ. Za nedlouho poté usínáš <3. Nemůžeme se na Tebe vynadívat.
Tatínek se taky doprošoval toho, aby tu mohl být přes noc s námi, nechci tě nikomu dát, ale sama se o Tebe ještě postarat nezvládnu. Nakonec personál né úplně ochotně souhlasí, primář schválil i Andrejku. A tak jsme spolu na pokoji, sdílíme s tatínkem ten pocit mít druhé miminko, popisuju mu operaci a on mě čas co s Tebou strávil. Poté přijíždí i Andrejka, kontroluje správné přisátí. Takto společně strávíme možná 2-3hodinky a já se cítím naprosto skvěle. Povídáme si, smějeme se a hlavně se radujeme z Nového života! Je to tak uklidňující, když jsi u mě a já vím, že Tě nemusím nikam dát! (S Rozinkou, to bylo hodně náročné v době covidu nemohly být ani návštěvy, natož nonstop tatínek s námi). Procitnutí mých končetin a bolest přichází asi až po 5. hodinách. První noc byla hodně náročná, neustále mě někdo kontroluje, všechny přístroje blikají, tlakoměr se spíná každou hodinu. Měřidlo tepu mi pořád padá :D pak vše pípá atd…
Čeká mě první vstávání z postele do sprchy a to už v 5ráno. (Ve sprše omdlím, ne bolestí, ale že jsem šíleně slabá a unavená). První noc naspíme dohromady max. 1,5h. Tatínek mi pomáhá a ty jsi často na prsu a pak zase spinkáš. V porodnici je s námi taťka i druhou noc, ale to už jen pro klid, protože se o Tebe téměř dokážu postarat sama. Všichni 3 se tentokrát skvěle vyspíme, jsme už na nadstandartním pokoji a ty spinkáš v kuse skoro 6hodin.
Čas v porodnici utíká rychle, různá vyšetření, kontroly atd., pořád se tulíme, jsi úžasná. Díky Rozince, už vím co a jak s kojením a tak se vůbec nestresuji a maximálně si tyto první momenty užíváme. Po domluvě se sestřičkami, tě vůbec nevážím, atp. Do nemocnice za námi 2x přijede i Tatínek, babička a hlavně tvoje sestřička Rozi. Jak moc mi chybí, nikdy jsem bez ní nebyla déle než na pár hodin, natož celou noc. Nicméně je fakt statečná a zvládá to s přehledem na jedničku! I díky tomu, mohu být v klidu. Rozinka poskakuje po pokoji, po posteli, leze pod stůl a nakonec si všímá i Tebe miminko. Dává Ti první pusu a chce Tě do náruče. Zase se dojímám.
Ve čtvrtek ráno, když jsi na pravém prsu, ucítím, jak se mi do prsa nalévá mléko. V tom okamžiku otevřeš do široka oči a s radostí začneš plně hltat mlíčko. Cítím, že je opravdu vše jak má být. Je před námi poslední noc v porodnici, protože v pátek ráno se vyprosím o propuštění domů. Necítím se tu dobře, doma je doma. Nakonec nám dávají zelenou, Tobě protože krásně přibíráš a mě nakonec i bez reverzu též! Už se dokážu i celkem pohybovat. Ten večer si pouštím hudební mantry a z lehounka Tě kolébám v náručí, tečou mi slzy štěstí a já nekonečně děkuji Životu za to, že nám Tě dal!:)

Příběh kojení Marušky

Naše cesta ke kojení začala Maruščiným narozením,kdy jsem si jí ač v porodnici krásně chytla do náruče. Jelikož na nás čekaly další 3 dětičky (sourozenci), tak jsem si ještě v porodnici nechala zkontrolovat kojení i s přisátím a že prý je to dobré.

Po příjezdu domů se na nás přišla podívat dětská paní doktorka, druhý den ještě i paní sestřička, aby nám zkontrolovala kojení. Všem se zdálo její kojení i s přisátím v pořádku.
Po týdnu se přijela podívat i naše porodní asistentka a jako obvykle s sebou přivezla i kojeneckou váhu. Ta k mému zděšení ukázala 2,600g a PA hned doporučila odstříkávat mlíčko a lžičkou jím Marušku po kojení dokrmovat. A druhý den ať Marušku zvážíme, abychom věděli, jak seto bude vyvíjet. K mé hrůze Maruška vážila jen 2,500 g.
To už jsem zavolala Andrejce, jestli by měla na půjčení odsávačku a jestli by se na nás přijela podívat. Rovnou jsme se domluvily na druhý den na návštěvu u nás. Andrejka zkontrolovala přisátí, které nám upravila a doporučila dokrmovat cévkou po prsu. A pořád jsme přemýšlely pročpak ta Maruška nepřibírá?

V neděli napadlo PA jestli nemá Maruška krátkou podjazykovou uzdičku? Andrea jí koukla do pusinky a ejhle byla tam. Dala nám kontakt na paní doktorku v Trutnově a za další 4 dny jsme se za ní vydali na střižení.
To už jsme si mysleli, že máme vyhráno ale přišla nám do toho rýma. Tak zas ještě dokrmovat a stále odsávat po 2-3 hodinách v noci a přes den častěji.
Po několika dnech, že bychom mohly cévku již zrušit, na což jsem se opravdu velmi těšila. No jo, ale na kontrolním vážení u dr. se ukázalo, že Maruška zase hubne.
Jak to? To už snad není možné!! Tak jsem volala o co nejbližší termín na kontrolu v nemocnici ve Svitavách, kde se na uzdičky specializují. To už jsem skoro lezla po zdi, jak to bylo náročné. Vždyť se tolik snažíme, všechno podle doporučení děláme a malá stále neprospívá!! Ach jo a ta uzdička se zdála být skoro nepatrná, že by to na sání skoro ani nemělo mít vliv. A byla jsem už rozhodnutá, že jestli tohle nepomůže, sáhnu po flašce, protože dostat do Marušky i malinké množství mlíčka bylo velké přemlouvání, buzení a stálá kontrola, jestli mlíčko teče cévkou tak jak má. Neustálé ohřívání mlíčka, jeho chystání na další kojení a uspávání Mařenky, abych mohla odsát mlíčko a ona, aby spánkem zesílila, bylo velmi úmorné a hlavně psychicky náročné.
Cestou do Svitav jsem v autě odsávala mlíčko pro Marušku i pro další podporu jeho tvorby. Naštěstí pan doktor prohlásil, že to ke střižení je (u předchozího lékaře byla nedostatečně střižená) a že jsme tam už mohli dávno být. To se mi ale ulevilo, že je Marušce pomoci, že jsem nejeli zbytečně (zkoordinovat, aby se 2 starší sourozenci postarali o mladšího, manžel měl volno z práce.) Po střižení jsme na radu pana doktora ještě pokračovaly v odsávání a dokrmování tak, abychom Marušce dali 7-14 dní na to, než objeví jak jazýček správně používat.

Na kontrolním převážení lezla váha pomalu nahoru, ale ukázala, že Maruška prospívá už lépe. Přidala jsem radu Andrejky bylinky, které z časových důvodů užívám v prášku.

Velmi mě mrzí, že Marušce doktoři nezkontrolovali a nestřihli podjazykovou uzdičku už v porodnici. Je to tak jednoduchý zásah a ušetřilo by nám to tooolik slz, stresu a bolesti, nejen nám dvěma, ale i celé rodině. Vždyť se dětem v porodnici dělají všechna možná vyšetření, jedno navíc by už nejspíš nevadilo.
Jsem ráda, že jsem uzdičku nechali Marušce střihnout, jelikož aspoň tak můžeme plně kojit. Bylo to sice ukrutně náročné, ale za to kojení to vážně stálo :)
Za tu možnost kojit kdekoliv a jakékoliv množství bez skleniček a hadiček.

Tímto bych chtěla poděkovat celé mé rodině za velkou podporu, že jsem se mohla věnovat Marušce a celému tomu maratonu. A Andrejce za neutuchající podporu, důvěru, že to zvládneme a za rady skoro kdykoliv.

Ležím na zemi v nejmenším pokoji našeho domu, přikrytá prostěradly, nademnou klečí manžel a okolo se tiše pohybují dvě skvělé ženy. Na hrudi mi leží nahé miminko pokryté obrovskou vrstvou mázku a ikdyž mi to v daný okamžik absolutně vůbec nedochází, právě jsem prožila něco naprosto nepopsatelného. Je čtvrtek, 8. prosince roku 2022 a já vím, že tento den se mi navždy vryje do paměti…

Vraťme se ale na začátek, jak to vlastně všechno začalo.

V roce 2018 jsem porodila své první dítě. Jako neinformovaná prvorodička jsem si prožila klasický nemocniční porod plný zbytečných zásahů a spousty chemického oxytocinu. Oblbnutá chemií a odloučením od dítěte na 34h (byla pod lampou kvůli žloutence) mi poté dost dlouho trvalo, než jsem se do své dcery „zamilovala“ a dodnes to ještě nemám úplně zpracované…

Když jsem letos na jaře zjistila, že jsem těhotná, polila mě vlna euforie. Tentokrát jsem věděla, že to bude všechno úplně jinak! Začala jsem si shánět veškeré dostupné informace, hltala každé slovo, až se vedle mě vršily hromady přečtených knih. Čím víc informací jsem měla, tím víc jsem byla přesvědčenější, že chci rodit doma. Manžel mě sice podporoval, ale z představy domácího porodu byl z počátku dost nervózní. Objednala jsem nás tedy na dvoudenní kurz Jemného zrození. Já jsem se na kurzu nic nového nedozvěděla, ale pro manžela to bylo super! Dozvěděl se tam mnoho informací, zažil si tam spoustu „aha momentů“ a po kurzu byl přesvědčen, že zvládneme porodit v klidu našeho domova. Jelikož jsem si netroufala na neasistovaný porod, vyhledala jsem si dvě dobré duše, které mě provedou těhotenstvím a budou mi oporou při porodu. Porodní asistentku M. a dulu Andrejku.

Listopadový termín dle PM již dávno uplynul a podle termínu UZ jsem byla již ve 41. týdnu. Stále jsem se cítila skvěle a ikdyž jsem vůbec nečekala, že budu touto dobou ještě těhotná, věřila jsem svému miminku, že ono ví přece nejlépe, kdy je ten nejlepší čas přijít na svět. Byla jsem už ale nedočkavá a tak jsme se s M. dohodly, že mi ve středu přijede udělat uvolňovací a akupunkturní masáž. Udělala jsem si bylinnou napářku a celý den jsem popíjela zázvorový čaj se skořicí. Večer jsem se ještě zeptala manžela, jestli by pro mě měl nějaké prostaglandiny ☺. Ten den jsem vyzkoušela úplně všechno…

V noci jsem začala mírně krvácet a to už jsem věděla, že je to konečně tady! Celé těhotenství jsem se těšila, až ta chvíle příjde a ono mě to najednou úplně srazilo do kolen. Dostala jsem zimnici, celá jsem se rozklepala a začala být nervozní. Řekla jsem si, že pokud jsem z toho podělaná už teď, můžu na porod doma zapomenout a jet rovnou do porodnice. Zalezla jsem si zpátky do postele a klepala se pod peřinou. Začala jsem si opakovat nějaké afirmace a snažila jsem se hodit do klidu. Po chvíli jsem se uklidnila a v zápětí přišly pravidelné, krátké a mírné vlny po 5min. Takhle to trvalo 2h do doby, než jsem uslyšela dceru, jak dupe po schodech dolů. Tím se všechno zastavilo. S dcerou (4r) jsme si o porodu v průběhu těhotenství dost povídaly a moc si přála být u toho, až mladší sourozenec vykoukne na svět. Tím, že se mi to ale zastavilo se jen potvrdilo, že dceru u toho mít nemůžu.

Poté, co dcera odjela do školky jsem si zalezla do sprchy a pak si ještě dala bylinnou napářku. Pravidelné vlny byly ale pryč. Občas nějaká vlnka přišla, ale nic velkého a už vůbec ne pravidelného. Chtěla jsem se ještě projít se psem, ale radši jsem zavolala M. o radu. Řekla mi, ať nikam nechodím, ať si lehnu na bok a vydržím tak, až přijde vlna. Jen co jsem položila telefon, přišla vlna, najednou rána a „vylil se bazének“. To byla teda rychlost! Beru znova telefon a volám holkám ať už jedou, že mi „praskla voda“. Nervozita, která mě přepadla v noci byla pryč. Já byla natěšená a byla jsem si jistá, že to zvládnu!

Pak už to šlo všechno rychle. Dala jsem si sprchu a poté odešla do svého porodního hnízda. Zaklekla jsem k balónu a s úctou příjmala všechny vlny. Andrejka a M. se o mě celou dobu krásně staraly, ikdyž jsem o nich vlastně ani moc nevěděla. Měla jsem zavřené oči, hlavu naprosto prázdnou, na nic jsem nemyslela a nechala to všechno plynout. Na posledních několik kontrakcí dorazil manžel, aby mě pořádně držel. Měla jsem potřebu řvát jako tygr. Ne ale bolestí, to vůbec ne. Ten silný hrdelní řev se dral odněkud z nitra, jakobych to ani nebyla já. Jakoby se otevíraly staré rány na mé duši a na duši mých předchozích generací. Všechno to muselo ven. Úplně jsem se té síle poddala a nechala ji proudit zkrz mé tělo. Během chvilky miminko vykouklo na svět. Bylo celé pokryté ohromnou vrstvou mázku. Lehám si na zem, manžel ke mně zaklekává a společně si prohlížíme ten malý zázrak. Je to holčička… Jméno jsme předem vybrané neměli. Ale bude to Lucinka. Význam jména Lucie je zářivá/osvícená a to na daný okamžik přesně sedí. Vůbec mi nedochází, co jsem právě zažila…
Druhý den mi to začíná všechno pomalu docházet a já začínám plakat... Pláču štěstím, že jsem si mohla prožít tak silný transofrmační zážitek a pláču taky proto, že jsem svojí první dceři nedala tak krásný příchod na svět v klidu domova. Lucčino zrození sice částečně zahojilo staré rány z prvního těhotenství a porodu, ale úplně je ještě nevyléčilo…

Byl to tak silný zážitek, který ve mě něco zlomil, nebo možná spíš otevřel a já to stále ještě nedokážu pořádně popsat, nebo pochopit. Pláču kvůli tomu každý den a stále to zpracovávám. Vůbec netuším, jak dlouho kvůli tomu budu ještě plakat, ale vím, že to prostě musí ven….. Taky vím, že mě tento zážitek obrovsky změnil. Doufejme, že k lepšímu ☺ ….

Přála bych všem ženám, aby si mohly prožít něco podobného!

Děkuji moc dvěma andělům, M. a Andrejce, že mě na této cestě provázely. Vůbec to nejde ani slovy vyjádřit, jak moc jsem jim vděčná! Navždy mi zůstanou v srdci!

Samozřejmě nesmím zapomenout ani na manžela, protože bez jeho podpory, lásky a víry ve mně, by se porod doma vůbec neuskutečnil. Děkuji ti lásko…

Vyjmuto ze zpětné vazby pro mne:

Naše 2 schůzky se odehrály u Vás. Kontaktovala jsem Vás z důvodu, že dcera ubírala na 1. vážení u pediatra. A v porodnici mě ihned vnutily kloboučky z důvodu " vpáčených bradavek" a ještě mě "naučily" dokrm přes stříkačku. A pediatrička doporučovala dokrm umělým mlékem což jsem odmítala. A proto jsem si našla Vás. Vy jste byla Anděl velmi sympatická a velmi nápomocná ukázala jste mi jak dokrmovat cévkou a uklidňovala mě, že to půjde... Sršela jste optimismem :) a já Vám uvěřila.... Den na to byl teda peklo, protože dokrm přes cévku hezky fungoval u Vás ale doma ne.. Proplakaly jsme si obě den... Chtěla jsem to vzdát... Druhý den jsem Vám psala, že to moc nefunguje.... A pár hodin na to se stal zázrak a ona se krásně přisála a od té doby jsem se rozkojila :) Druhý den jsem Vám to šla hrdě ukázat jak to hezky umí.... Za 2 dny na to jsme opět šly na kontrolní vážení a byly jsme pochválení, že přibírá. Díky moc ❤️

Andy znám již od poloviny roku 2016, kdy jsem poprvé navštívila její Podpůrnou kojící skupinku v Červeném Kostelci. Hned od začátku jsem věděla, že je to moje krevní skupina a cítím se v ní dobře. V té době jsem kojila svou 1,5 roční dceru a byla jsem ráda, že je tu někdo, kdo podporuje dlouhodobé kojení, kdo o kojení mluví s láskou a s takovým zápalem a přesvědčením, kdo boří mýty a vyvrací poškozující informace v nemocnicích a u pediatrů, kdo pomáhá ženě a snaží se, aby kojení nebyla starost ale radost, aby žena v sobě našla sílu a odhodlání a víru v sebe, že dokáže nemožné. :-)
Andy mě provázela i později, navštívila mě po porodu mé druhé dcery a zkontrolovala přisátí a efektivitu kojení. Poradila a podpořila mě. Před třetím porodem jsem se zúčastnila její předporodní přípravy na kojení a opět jsem se dozvěděla i po tolika letech kojení další nové informace. V průběhu let mi pomohla se záněty, které na mě při kojení číhaly. Poradila mi a vyřešila i dlouhodobější problém s kojením třetí dcery, který já neviděla, protože jsem si myslela, že už přeci všechno vím a všechno znám. :-)
Andrejku můžu s klidným svědomím doporučit. Děkuji, že jsi tu pro nás. :-)

Kdybych se už v těhotenství připravovala na kojení, nemusela bych řešit to, co jsem první měsíce své dcerky řešila.
A teď od začátku…
Žena je velmi ráda, když se dozví, že v sobě nese další život. Čte si všude v článcích, co během těhotenství může, co nemůže, zaplatí si porodní kurzy apod. Osobně si na celý průběh těhotenství nemůžu stěžovat. Dělala jsem dále to, co jsem měla ráda a cítila se opravdu dobře. Ke konci těhotenství jsem se zúčastnila předporodního kurzu. Upřímně, tím, že jsem četla všechny možné příručky a knihy, tak jsem se v předporodním kurzu, pořádaném nemocnicí, ve které jsem následně rodila, nedozvěděla nic nového. Kdybych ten čas využila ke kontaktování duly/porodní asistentky, udělala bych mnohem lépe. Mnohem lépe bych na tom pak byla já, moje dcerka, ale i můj manžel.
Porod jsem měla rychlý, téměř bezbolestný. Už v těhotenství jsem se nenechala vystrašit příběhy svého ženského okolí. „Jooo, holka počkej. Porod je hrůza, já rodila XY hodin v bolestech atd.“ Však tohle vyprávění zná každá budoucí rodička. Pro mě začala noční můra vlastně až po porodu. Po převozu na oddělení šestinedělí jsem přemýšlela, jak to vlastně bude s kojením a čekala, že mi někdo řekne, co a jak. To by bylo na delší psaní a sama na přístup sestřiček nechci vzpomínat, není to hezká vzpomínka.
Po propuštění z porodnice jsem se snažila dle možných rad rodiny, kamarádek a rad na internetu rozkojit. První stresová situace přišla ve chvíli, kdy jsme s dcerkou šly na první návštěvu k pediatrovi. Tam jsem se dozvěděla, že jsem špatnou matkou, protože jsem nezpozorovala, že mi dcerka po propuštění z porodnice zhubla. Pro mě naprostý šok a od pediatra jsem odcházela s váhou, umělým mlékem, pláčem a naprostým osobním zklamáním sama ze sebe. Jsem špatná matka, říkala jsem si. O nějaké sebelásce, sebeuznání a sebeúctě nemohla být vůbec řeč. Čím více jsem se trápila, tím více plakalo moje dítě. Nevím, jestli hlady nebo proto, že se hroutil jeho vesmír – máma. Po pár dnech trápení jsem zkontaktovala laktační poradkyni. Ta k nám přijela ještě ten den, podívala se na přisátí, zkontrolovala uzdičky a poradila, jak střídat polohy. Na „přání“ pediatra jsem vždy před a po každém kojením dcerku zvážila a vedla statistiku. Opravdu velmi povedený postup, jak se dostat na kojící dno, když vidíte, že dítě nepřibírá a nepije tolik, kolik by mělo. Po další kontrole u pediatra jsem opět slyšela, že dcera neprospívá a mám jí podávat umělé mléko, a to nejlépe lahví. Opět jsem zkontaktovala laktační poradkyni, která zase přijela k nám. Po této návštěvě jsem ale vnitřně cítila, že její rady mi moc nepomáhají.
Pár dnů jsem brouzdala po internetu a snažila se najít pomoc. Narazila jsem na online kurz a zaplatila nemalou částku za konzultaci s další laktační poradkyní. Během rozhovoru s ní jsem si potvrdila, že kroky, které podle vnitřního hlasu dělám, jsou správné. Dala mi pár rad a doporučení na bylinky, které mají pomoci s navýšením laktace, a ještě si zakoupila její manuál. Pokud jsem ale chtěla jakoukoliv další radu, musela jsem si zaplatit další hodinu konzultace. Tento způsob mi ale také nevyhovoval. A to především i proto, že i když jsem se snažila postupovat podle manuálu a rady, tak mi dcerka prostě nepřibírala.
Tudíž jsem hledala pomoc dál. Já prostě kojit chtěla! Nakonec jsem narazila na paní Andrejku. A za toto střetnutí jsem nesmírně vesmírně vděčná. Ta podpora a pochopení v takové míře, kterou jsem za celou dobu mého snažení od cizího člověka nepocítila. S Andrejkou jsme probraly kojení jako takové, přisátí, polohy, zkontrolovala uzdičky (dostala jsem doporučení na ustřihnutí) a prošly jsme váhové přírůstky naší holčičky. Od té doby jdeme správným směrem. Jsem v klidu a spokojená nejen já a dcerka, ale také manžel, který se všemožně snažil pomoci a podporovat, i když to ne vždy bylo jednoduché. Vím, že v Andrejce mám podporu a můžu se na ni kdykoliv obrátit. Ony ty začátky „naší správné cesty“ nebyly úplně jednoduché a pro kojení se muselo udělat víc než dost. Tak jako každá žena má svůj porodní příběh, tak já mám svůj kojící a svůj způsob kojení, který vyhovuje mně i dcerce. Jsem za něj vděčná a jsem ráda, že jsem se nenechala odbít všemi doporučenými radami svého okolí, internetových pomocníků nebo dokonce rad našeho pediatra. Věřím tomu, že dnes, po více než roce, bych díky těmto zaručeným radám už dávno nekojila.
A co tím vším chci říct? Osobně už nyní vím, na co se během dalšího těhotenství zaměřit a čemu věnovat pozornost. Žena by měla především spoléhat na sebe a svému vnitřnímu (mateřskému) hlasu. A pokud něco nejde dle představ, není ostudou se obrátit na někoho, kdo mému problému rozumí a dokáže se s ním ztotožnit. Tak se pak dostane té nejlepší odborné pomoci, která se právě hledá.

Můj příběh o kojení
Můj příběh o kojení začal již v nemocnici. Ke kojení dostala klobouček, který měl být dočasným řešením špatného přisátí miminka k mým nalitým tvrdým prsům. Jelikož jsem chtěla moc kojit a nepřipouštěla jsem si jinou variantu, ke kloboučku jsem, zřejmě i z částečné neznalosti všech jeho negativních důsledků, přistoupila. Mým hlavním cílem bylo najedené miminko a v tu chvíli si naivně myslela, že tohle je jediná možná cesta. Mýlila jsem se.

Doma jsem si začala o kloboučcích a jejich negativních aspektech zjišťovat více. Věděla jsem, že tenhle způsob kojení není ten, který bych chtěla dlouhodobě provozovat a pokusila jsem se jej odbourat sama. Po marných pokusech, puchýřcích na prsech a jejich bolesti, která pro mě při kojení byla již hraniční, jsem se rozhodla vyhledat odbornou pomoc. Váhala jsem, jelikož nejsem zvyklá si o pomoc říci, věci řeším v životě hlavně sama a někdy je těžké si přiznat, že člověk sám vše nezvládne, obzvláště tak přirozenou věc, jako je kojení.

Sice jsem absolvovala předporodní přípravu spojenou s nácvikem hypnoporodu, nicméně v rámci tohoto kurzu se o kojení hovořilo pouze okrajově, spíš takové všeobecně známé věci, polohy při kojení, přisátí miminka hned po porodu v rámci bondingu apod. O kloboučcích či nějakých překážkách při kojení apod. nebyla řeč. Musím říci, že bylo mojí chybou, že jsem se o kojení víc neinformovala již dopředu a soustředila se čistě na přípravu k samotnému porodu.

Jelikož se mi odbourání kloboučku nedařilo, stávala jsem se více rozbolavělou a zoufalou, poradila mi kamarádka, která má předchozí zkušenosti s Mamilou, abych se obrátila na jednu z jejich místních laktačních poradkyň – p. Nedvědovou. Jelikož, jak jsem již zmínila shora, jsem si váhala o pomoc říci sama, předjednala kamarádka schůzku sama a ujišťovala mě, že to je právě to, co ve své nešťastné chvíli potřebuji. S rozpaky jsem přijala její řešení a svolila ke konzultaci. Zpětně musím řici, že měla pravdu.

S laktačním poradenstvím, které probíhalo přímo u mě doma, jsem byla moc spokojená. Mohla jsem si přímo ve svém přirozeném prostředí vyzkoušet všechny rady a doporučení, techniku kojení apod. Musím říci, že mi velmi pomohl přátelský a příjemný přístup p. Nedvědové, která se mi věnovala nejen v rámci dohodnutých osobních setkání, ale neváhala mi zodpovídat dotazy a reagovat na moji aktuální situaci i komunikačními prostředky, a to v jakoukoliv hodinu. Její rady mi pomohly nejen k nabrání zdravého sebevědomí, že „to přece zvládneme“, ale i k celkovému vnímání kojení jako důležitého milníku v životě mém i mého miminka. Stále kojím a doufám, že budu kojit, co nejdéle to půjde, jelikož se díky ní z tohoto momentu stal jeden z dalších intimních a příjemných momentů s miminkem, ale hlavně se odboural strach z bolesti z kojení i dalších počátečních nepříjemností a mého diskomfortu, které kojení zpočátku doprovázely. Podpora její, mojí kamarádky a manžela byla a je k nezaplacení a jsem za ni moc vděčná.

Na podpůrné skupinky nechodím, nevěděla jsem o jejich existenci, nicméně účast zvážím, nechci se izolovat od dalších příběhů s kojením, které mi mohou dále pomoci v mojem přístupu ke kojení. Vím a věděla jsem, že kojení je pro mě důležitou součástí mateřství, nečekala jsem ovšem, že cesta k němu není tak snadná, jak by se mohlo zdát a je třeba si své kojení „vybojovat“. O to více si ale člověk tohoto spojení s miminkem váží a jsem ráda, že jsem tuhle cestu v počátečních nezdarech jen tak nevzdala. Vděčím za to ale jen a pouze odborné pomoci, které se mi dostalo. Děkuji za to a doufám, že bude více maminek, které se nebudou bát si o pomoci říct a nebudou cítit selhání, když si na všechno hned nepřijdou samy.

Náš příběh začal zhruba v červenci 2020, kdy byli mé dceři 4 měsíce.
Zpětně bych řekla, že vše začalo už tím, když jsem si v těhotenství NESHÁNĚLA aktivně informace o tom, jak pečovat o miminko. Byla jsem jedna z těch maminek, které věřily, že se v porodnici/ od pediatra dozvědí, jak kojit, jak uspávat, co miminko potřebuje a co mu naopak škodí. Bohužel, nedočkala jsem se. Rodila jsem v porodnici a porod jsem měla naštěstí pěkný. Teď samozřejmě vidím věci, které se dali udělat mnohem lépe, ale ze všech těch porodních příběhů, které čtu, jsme z toho obě vyvázly bez zranění. Ikdyž...
Dcera se na sále nechtěla přisát. Mladší sestřička ji zkoušela asi dvě minuty štelovat k prsu, ale nic. A tak došla pro klobouček. Bylo to pro mne trochu zklamání, připadala jsem si lehce nemožná, když nedokážu ze svých prsou nakojit vlastní dítě. No nic, přijala jsem to jako nutnost k tomu, abych mohla kojit, což jsem hrozně chtěla. A s kloboučky to opravdu šlo. Překousla, nebo spíš několik měsíců překousávala, jsem tu bolest bradavek pokaždé, když se dcera přisávala. Doma mi pak kolikrát tekly slzy a kroutily se palce u nohou, jak to štípalo a pálilo. Brala jsem to ale jako cestu, jako něco, co je potřeba zpočátku přežít a pak už to bude lepší.
Stále jsem ale měla pochybnosti, zda se dcera dobře kojí. Byla více plačtivá, neodložitelná (teď už vím, že byla naprosto normální miminko). A tak jsem googlila a googlila, čím by to mohlo být a jak s tím "zatočit", protože jsem si myslela, že je nějaká pokažená. Z okolí jsem totiž nabyla dojmu, že ostatní miminka pěkně spinkají v kočárku (u nás byl kočárek použit asi 5x), vyhrají si pod hrazdičkou, zatímco co maminka se v klidu nasnídá a uvaří, v podstatě nic nevyžadují. U nás to byl naprostý opak všeho.
Na internetu jsem se dočetla mnoho různých rad, většina mi byla proti srsti (nechat miminko vyplakat, dávkovat mu pozornost, dát mu dudlík, nenosit, ať si nezvykne atd...). Zlom nastal v okamžiku, když jsem v zoufalství, kdy dcerka hodně plakala, nechtěla skoro spát a měla v plínce ošklivou stolici (u pediatra jsme byly, tam jsme dostali Biopron a vyslechly si, že miminka prostě pláčou, že je to normální), napsala na fb skupinu Kojení s ABMK dotaz, zda neví, co by to mohlo být. Jedna paní mi napsala, zda jsem nechala zkontrolovat kojení u LP a přímo mi jednu doporučila. Nenechala, ale byl to konečný impuls k tomu, abych to konečně udělala. LP u nás byla hned druhý den. Byla to moc příjemná návštěva, protože to byl snad první člověk, který rozumí péči o miminko a potvrdila mi, že pokud miminko kojím na požádání, nosím, spíme společně, že to vše dělám správně. Ulevilo se mi, byť jsem věděla, že máme ještě kus cesty před sebou. LP doporučila postupně odstranit kloboučky, které byly pravděpodobně příčinou snížené tvorby mléka, z čehož pak pramenily problémy se stolicí, spánkem a plačtivostí. Také jsem začala odsávat, aby se zvýšila tvorba mléka a dcerku jsem měla dokrmovat přes cévku na prsu. To se nám moc nedařilo, dcera cévku statečně odmítala. Na podporu tvorby MM jsem začala brát i bylinky. Velice nám pomohlo i to, že mi LP ukázala, jak kojit v šátku, ve svislé poloze a že se přitom mohu i pohupovat na gymnastickém míči, nebo klidně mýt nádobí. To byla vlastně hodně dlouho jediná poloha, jak se dcera dokázala jakž takž nakojit. Jako poslední byly zhodnoceny uzdičky, které byly kratší. Nejprve jsme měly ale zkusit všechny výše popsané kroky k podpoře tvorby MM a uzdičky jsme po vzájemné dohodě nechaly až jako poslední možnost. A tak začala naše cesta odsávání, pokusů o dokrm, nepřetržitého nošení, houpání. Vše se celkově zlepšilo. Dcera byla skoro pořád u mě, méně tedy plakala, kojila se mnohem častěji a já mohla občas i udělat něco doma, když byla v šátku. Do té doby jsme totiž proseděly 3/4 každého dne doma na gauči, protože jsme kojily. Byla doma, kdy jsme využily i dárcovské MM, protože já jsem nedokázala odsáváním svých prsou pokrýt potřeby mé dcerky. A věděla jsem, že nechci používat umělé mléko, to pro mě byla nejposlednější možnost z posledních. Sice mě zpočátku přišlo divné, že budu brát mateřské mléko jiné maminky, ale stále mi přišlo divnější, že bych dceři dávala UM. Přišlo by mi to jako selhání. Dárcovské mlíčko pro mě bylo takové poloviční selhání. Teď už to beru jako normální a bezvadnou věc, když to takto jde. Dříve, když jsem to slyšela poprvé, mi to zkrátka přišlo divné.
Po nějakém čase (cca čtvrt roce), kdy bylo znát zlepšení, ale stále jsem cítila, že to není ono, jsme se doma rozhodli, že dceři necháme uzdičky střihnout. Nejprve u jedné paní zubařky, která střihla pouze uzdičku podjazykovou. Bohužel žádné zlepšení nenastalo. A tak jsme se opět rozhodli, že zkusíme poslední možnost, dojet do Svitav za úžasným doktorem, který kojení podporuje, panem Bodó.
Pan doktor střihl obě uzdičky, bylo to rychlé a ihned jsem si dcerku dala na prso. Už tam byl cítit větší podtlak při sání a mnou projel pocit - to je ono, teď je to správně!
A taky, že ano. Ach ta naše ženská intuice, nedám na ní dopustit!
Od té doby došlo k opravdovému zlepšení. Byl to takový poslední dílek do skládačky, řekla bych. Jak dcera sála opravdu poctivě, vyprazdňovala prsa tak, jak měla, mléko se začalo tvořit více, podle potřeb. Pro mě zázrak a neskutečný pocit vítězství. Vyhrály jsme to!
Nyní budou dceři dva roky a stále kojíme podle toho, jak si řekne. Někdy cítím, že mám mléka víc, někdy méně. Vše si ale koriguje ona sama. Někdy se kojí víc, jindy méně a podle toho kolísá i tvorba. Já už ale věřím, že to vše funguje tak, jak má. Jsem pyšná na nás obě. Na sebe, že jsem se nenechala umlčet radami okolí, že je normální, když miminko pláče. Že jsem věřila své intuici, která mi našeptávala, že mám hledat dál a takhle to nechci. A na svou dceru za to, že to se mnou nevzdala a kojí se dodnes, byť přiznávám, že to se mnou vždycky jednoduché rozhodně není. V neposlední řadě jsem pyšná na svého manžela, který nás podporoval, jak to šlo a odolával, společně s námi, všem nedobrým radám, které se na nás sypaly.
Dnes, když bych byla znovu těhotná, bych si v první řadě zakoupila kurz předporodní přípravy a přípravy na kojení. Žádné postýlky, zavinovačky, dudlíky, lahvičky, peřinky! Informace o tom, jak s láskou pečovat o miminko jsou to, co těhotná žena a její miminko opravdu potřebuje. Nic víc. Děkuji za práci laktačních poradkyní z Mamily, díky jedné z nich kojím a pečuji o svou dceru kontaktně, s láskou a bezpečím mé náruče ❤️

Zdravím všechny maminky i ostatní.

Ráda bych se a vámi podělila o náš příběh, který začal až po narození naší holčičky... Schválně píši AŽ... protože předtím jsem nevěděla, že bych se na příchod dítěte měla nějak zvlášť připravovat, více informovat a podobně. Myslela jsem, že vše přijde přirozeně samo. Ano, ono by to přišlo, kdyby i vše kolem nás bylo "přirozené". Jenže dnešní doba spíš napomáhá k tomu opaku... Chci tím říci, že předporodní příprava je určitě velmi důležitá a neměla by se podceňovat. Kéž bych to věděla dříve...
Naše holčička se narodila vyvolávaným porodem, který trval opravdu dlouho. Vážila okolo 2400 g. Bohužel hned po porodu proběhla separace místo bondingu a to vše včetně mojí nevědomosti vedlo k tomu, že se žádné vytoužené kojení nekonalo a dcerka musela dostat mléko umělé...
Až po příjezdu domů z porodnice se konečně mléko spustilo, ale nastaly další problémy. Nevěděla jsem, jak si miminko správně přiložit, jak často kojit, jak uspávat, jak si poradit s tím, že má holčička zkrácenou podjazykovou uzdičku a spoustu dalších důležitých věcí.
Naštěstí nám s tímto vším pomohla skvělá laktační poradkyně - A. Nedvědová... Ukázala nám jiný pohled nejen na kojení, ale i na celé mateřství a rodičovství. Zodpověděla všechny naše otázky, v dalších návštěvách i ukázala jak na nošení dětí a kojení v nosítku.
Díky tomu všemu si nadále užíváme společné chvíle i kojení s naší teď už 9ti měsíční holčičkou.
Ještě jednou velké DÍKY.

Před porodem jsem si hledala různé informace o tom jak pečovat o miminko, jak s ním manipulovat. Zúčastnila jsem se i pár online kurzů, tak abych se cítila ,,připravená,,. Vůbec mi ale nepřišlo na mysl zjišťovat si něco víc o kojení a správném přisátí. Brala jsem to jako automatickou věc, že to půjde bez problémů.
Ale velice jsem se spletla. Po porodu císařským řezem se první přisátí nepodařilo. Pak jsem miminko několik hodin neviděla a ani druhé a třetí přisátí nevyšlo. Načež přišla sestra, která se mě zeptala, zda se mi už někdo podíval na prsa a že přinese kloboučky, pokud s tím souhlasím. Věděla jsem, že to není správná cesta, ale byla jsem tak zoufalá. Takže jsem kojila s kloboučky, ale po návratu domů jsem se jich chtěla zbavit. Hledala jsem různé informace, rodina se mě stále ptala, jestli už kojím normálně, což bylo dost frustrující. Až mi kamarádka dala kontakt na Vás. Hned jsme si domluvily schůzku a proběhlo jich myslím pět. Jedna u nás doma a ostatní u Vás. Naučila jste mě, jak si miminko přiložit, jak mu pomoct s přisátím, jak krmit z pohárku a cévkou a šátkovat. Postupně se kojení zlepšovalo, až se miminko naučilo pít bez kloboučku a já jsem je slavnostně vyhodila do koše. Chvíli to trvalo. Jednou nám to šlo a další kojení byla katastrofa, kdy jsem se slzama hledala kloboučky, aby miminko neplakalo. Vždy jste mi ale dodala energii a motivaci. A to bylo asi to nejvíc co jsem mohla dostat. Od té doby se cítím tak nějak sebejistější, víc si věřím. Kojím už 8 měsíců, své miminko nevozím jen v kočarku ale často jej nosím. Spíme spolu v jedné posteli a já si vše užívám a hlavně stojím si za tím.
Všem maminkám a miminkům, které mají nějaké potíže s kojením doporučuji návštěvu u Vás. Najdete tu nejen rady a pomoc, ale hlavně neuvěřitelnou trpělivost a podporu.

Naší Julče už jsou dva a půl roku a stále kojím ? Na začátku se nepřisávala, a když se přisála, usnula. Kojila jsem skoro pořád, spala přerušovaně 4 hodiny, dokrmovala cévkou přes prst (jinak mi to nešlo), zobala bylinky. Tříměsíční maraton, kdy bych to bez božího manžela a podpory paní Andrejka nedala. Zvládli jsme to, jde to! Ale byla to obrovská dřina.

Paní Andreu jsem kontaktovala po týdnu doma se synem. Je to moje první miminko, a myslela jsem že kojení je automatické věc. Bohužel, v porodnici se syn nechtěl přisát, usinal u kojení. Zkoušela jsem kloboučky až jsem skončila u odsávačky. Tu jsem si také koupila domů a z porodnice jsme se vrátili s kloboučky a odsávačkou. U paní Andrey se mi syn jentak, ani nevím jak, přisál na první dobrou ukázkově. Andrea mě ještě upravila techniku. Od té doby kojim přirozeně a bez problémů. Odsávačku i kloboučky mám schované ve skříni ? syn za měsíc přibral o 1300g. Snad jim tam příště nestrhne váhu ?

Služby paní Nedvědové jsem využila se svým druhorozeným synkem. První dceru jsem bez problému kojila dva a půl roku a syn od narození přibíral "luxusních" 350 g týdně - spal s námi v posteli, nosila jsem v šátku, dudlík jsem nikdy nepoužívala. Přesto jsme měli s kojením problém. Syn hodně zvracel a mlaskal, zjistila jsem, že mlaskat by při kojení neměl, a objednala se na laktační poradenství, to už se přibírání trochu zpomalovalo a já přestávala mít dost mléka. Paní Nedvědová nás navedla na problém s podjazykovou uzdičkou, který jsme následně vyřešili s panem doktorem Bodo v nemocnici ve Svitavách, který podjazykovou uzdičku synovi chirurgicky uvolnil (a zní to mnohem hůř, než jaké to bylo:-)). Paní Nedvědová následující den ještě zkontrolovala kojení po zákroku a doporučila bylinky k podpoře laktace. Ty jsem nakonec nevyužila, protože než otevřeli naši lékárnu, kojila jsem úplně bez problémů a kojím dodnes. Jsem moc ráda, že jsme s řešením problému neotáleli :-)

Můj příběh začal asi po dvou týdnech kojení, kdy jsem si myslela, že dělám vše správně a uplakané miminko hned neznamená, že má hlad.. Později jsem se dozvěděla, že asi opravdu plakala hlady. Přibírala mi asi 100g týdně a doktorka mi už cpala sunar. Nechtěla jsem se hned vzdávat a začala jsem shánět kojeneckou váhu, abych věděla, kolik si malá vypije. Ozvala se mi známá s radou, že mě to jen vystresuje a ať se na váhu vykašlu. Poslala mi kontakt na pí. Nedvědovou s tím, že jí taky pomohla s kojením. Uběhl asi týden a já se jí po další neúspěšné návštěvě u pediatričky konečně ozvala. Paní Andrea nás přivítala u sebe doma v ČK. Ukázala mi pár triků, jak poznat, jestli malá pije nebo mě jen používá jako dudlík. Co se týče dudlíku, tak ten jsme po první návštěvě odložily a už jsme se k němu nevrátily. Na její radu jsme koupily šátek a začaly jsme spolu spát i v posteli. Dneska je prckovi rok a pořád kojím, sice jen před spaním a v noci, ale i tak je to pro mě obrovský úspěch.
Všem, které mají problém s kojením vřele doporučuji. Jsem ráda, že jsem se tak rozhodla.

Andrejka mi také pomohla a to hlavně její přeporodní konzultací.

Během těhotenství jsem zvažovala zda docházet na nějaký předporodní kurz, pořád jsem se nějak nemohla rozhoupat, tak jsem začla tím že jsem se vyptávala dopodrobna sestřenek a blízkých kamarádek jak probíhal porod u nich. S hrůzou jsem zjistila že žádná z nich nekojila moc dlouho, nebo nekojily vůbec. Uvědomila jsem si že o tom vůbec nic nevím a došlo mi že bych tomu měla věnovat pozornost. Bezdětný člověk si vše představuje trochu jinak :D (jednodušeji). Vyhledala jsem Andrejku a zeptala se jí zda mi k tomu něco řekne, to byla ta nejlepší věc co jsem mohla udělat. Andrejka mi věnovala nemálo času a vysvětlila i na videu ukázala co se děje krátce po narození miminka o čemž jsem neměla ani tušení, dále mi řekla důležité věci které se nesmí podcenit a taky mi dala jistotu že už z porodnice ji mohu zavolat o případnou pomoc. U nás to dopadlo bezvadně, měla jsem dobrý porod a díky informacím od Andrejky jsme s manželem prožili krásnou chvíli hned po narození miminka při prvním přiložením minka tělo na tělo. Kojení se mi v porodnici rozběhlo a tak po propuštění domů se u nás Andrejka stavila aby mi ještě poradila jak správně držet miminko a jak správně přikládat na kojení. I tak to nebylo jednoduché ale holčička nám přibývala na váze a měla se k světu. Nadále jsme s Andreou byly v kontaktu, radila mi v případě potřeby a také s nošením miminka v šátku a nosítku. Díky Andrejce kojím doteď a to je naší holčičce už 19 měsíců. Takže velké díky patří Andrejce a věřím že pomůže ještě spoustě maminkám.

Závěrem všem doporučuji předporodní konzultaci, může vám to ušetřit hodně zbytečných problémů a víc si můžete užívat miminka!

Mám syna 2,5 roku,když jsme přijeli z porodnice domů,tak jsme měli kloboučky,zhruba po 6 týdnech začal syn hrozně plakat,pořád jsem nevěděla proč a on chudák plakal hlady,přestalo se mi tvořit mléko,ale jelikož jsem se kojení nemínila vzdát,vyhledala jsem pomoc laktační poradkyně Andrey,pomohla nám se zpět rozkojit,odbouraly jsme kloboučky a naučila mě kouzlu satkovani.Syna jsem kojila až do jeho samoodstavu.Po dvou letech jsem otěhotněla znovu a byla mi zjištěna těhotenská cukrovka,kde jsou pak různá rizika.Rozhodla jsem se tedy Andreu kontaktovat ohledně porodní přípravy,vše jsme probraly a díky přípravě proběhl porod bez problémů a následně kojení taktéž.Byly jsme s dcerou ukázkový příklad kojeni,malá krásně přibývala a brzy nás pustily domu.Andrea nás po propuštění domu byla zkontrolovat a pomoci mi s rankami na prsou.Vse proběhlo opět na jedničku.I dceru satkuji,protože jsem si nošení zamilovala.Andrea je neskutečný člověk s velikým srdíčkem.Jsem rada,že jsem její pomoc tehdy vyhledala.Jsme nadále v kontaktu.Patri ti mě velké diky

Andrejku jsem k nám poprvé pozvala, když bylo Aničce 10 dní. Z porodnice jsme odjely s kloboučky. Anička se nedokázala přisát a v porodnici nás odbyli kloboučky a bylo vyřešeno.Ja se s tím nechtěla smířit a už z porodnice kontaktovala Andrejku. Domluvily jsme si schůzku na jedno krásné nedělní dopoledne a to byl poslední den,kdy jsem kojila s kloboučkem. Přitom stačila jen změna polohy a povzbuzení, že to zvládneme. Kojim už víc jak 21 měsíců. Andrejko moc díky!!!

K Andrejce jsme přijely s dcerkou v jejich asi 3 měsících. Nepřibývala na váze, přisávala vzduch a samozřejmě měla dudlík, jak nám poradila paní lékařka, aby si necucala prstíky. Po nakojení z jednoho prsa jsem Julinku položila na gauč a čekala, co teď. Andrejka mě pobídla, abych nakojila z druhého prsa. Mela jsem strach, ze bude Julinka blinkat, ale udelala jsem to a Julinka sála. Pila a pila a pak zase prsní strídačka. A Andrejka měla radost, když viděla, že se znovu spustila laktace. Ukázala nám i základy bezplenkové metody. Odjížděly jsme s pujčeným šátkem a s radou, ať dáme pryč dudlik. Šátek jsem si vlastní koupila do 14ti dnů. A od toho dne jsem rozhodne nečekala 3 hodiny, abych nakojila. Julinka začala krásne přibývat. Zakulatila se. Vypadala zdravě. Kojila jsem tak dlouho, dokud neodvrátila hlavu a neusnula :D :D. S dudlikem jsem bohužel čekala ješte mesíců. Ale když Julinka začala plakat, už když viděla prso. A naštěstí nechtěla žádnou alternativu dokrmu. Skočila jsem s ní na balon a večer ji dokázala uhopsat i bez dudlíku. Nekecám, od druhého rána jsem ji zase mohla kojit, jako by nikdy žádný dudlík nebyl. Za tři dny jsem všechny dudlíky rozstříhala a byla šťastná. Nesmím zapomenout, že mi Andrea vysvetlila i jak je duležité, aby spala Julinka s námi v posteli. Da se říct, že se mi po navštěvě u Andrejky změnil svět. Mockrát děkuji. A vy ostatní. Neváhejte. Nikdo učený z nebe nespadl..... Julince jsou 2 roky. Netušila jsem, jak je krásné a důležité kojit ditě tak dlouho. Je to tak přirozené... Je to take neuveřitelná pomoc při růstu zoubků, nachlazeni, stresu...

Andreu mi přihrál osud a to naštěstí brzy po porodu. Jako prvorodička jsem měla v mysli, že porodím a kojím, je to tak přirozené, že. A ono ejhle. Z porodnice jsme s naší malou Aničkou odjížděly s částečným dokrmem a doporučením na zakoupení Nutrilonu. Doma jsem se příkrmům bránila, cítila jsem, že to tak nechci, ale do toho jsem měla doma neustále plačící miminko. Únava, vyčerpání, nevědomost a touha ukonejšit miminko a dát mu pořádně najíst u nás znamenalo zahájení příkrmů jako doplněk ke kojení. Měla jsem však štěstí na úžasnou kamarádku a především na to nejskvělejší miminko na světě. Kamarádka mi doporučila stránky Mamila, kde se dozvím ,jak navýšit mléko, jak dokrmovat, zda správně kojím a kde především najdu seznam laktačních poradkyň, které opravdu ví, jak na to. A já neztrácela chuť zjistit, jak na to s Aničkou musíme jít. Bylo to právě i díky Aničce, která sice vzala na milost i umělé mléko, ale svým křikem a neustálým vyžadováním mámina prsa, mi především ukazovala, že chce mámu a od mámy a nenechá se oklamat nějakými náhražkami (dudlík, lahev, bylo naštěstí něco, co sama odmítala - proč naštěstí? Protože teď už vím, že tyhle dvě věci nám mohly zavřít cestu před celým kojením). Doma jsme nosili, přikládala jsem Aničku na vyžádání a byla nesmírně unavená. Odhodlala jsem se tedy vyhledat pomoc, asi v třetím týdnu po porodu (teď už bych neváhala a volala hned z porodnice!). Zavolala jsem paní Nedvědové, protože ta byla pro nás od Hradce Králové nejblíž. Už první kontakt pro mě byl velice uklidňující a podporující, dostala jsem pochvalu za nošení a přikládání a nabídku co nejvčasnějšího termínu. Tak jsme si udělali výlet za úžasnou ženou. Nikdy nezapomenu na to, jak si sundávám podprsenku, že Aničku nakojím, abychom zkontrolovaly techniku a přes celý pokoj mi vytřísklo mlíko z prsa, první vlaštovka, mlíko je:-D Anička byla u prsa trochu lenoch, a díky novorozenecké žloutence, i spavec. Dozvěděla jsem se, jak správně kojit a bylo jasné, že mlíčka je třeba víc i posílit Aničku a trochu ji probrat. Andrea mě naučila dokrmovat cévkou po prsu, utvrdila mě, že mám kašlat na jakékoliv intervaly kojení a kojit na požádání, vysvětlila mi, jak odsávat a stimulovat prsa a dovedla mě na super věc, na dárcovské mateřské mléko. A tak jsme začaly s Aničkou znovu a lépe s kojením doplněným o dokrm po prsu a to mateřským mlékem od úžasné maminky, kterou jsem našla 20 minut autem od nás!!! Neuvěřitelné! Pocit dokrmovat dítě přímo po prsu byl božský. Anička spokojená a postupně začala víc a víc baštit. Kojily jsme skoro nonstop, ale díky šátku jsme mohly kojit kdykoliv a kdekoliv. Bylo to vyčerpávající, byla jsem často hodně unavená, ale věděla jsem, že chci kojit. Cesta ke kojení bez dokrmu nám trvala tři měsíce, postupně jsme ubírali dávky dárcovského mléka a já věřila v dostatečné množství toho mého. Manžel mi byl úžasnou podporou a bez něj by to nešlo! Často vařil, dělal mi svačinky do postele a podporoval mě v kojení. Téměř tři měsíce jsem totiž odsávačkou musela stimulovat prsa i v noci, což pro mě bylo asi nejvíc vyčerpávající. Anička jinak byla veselé děťátko a to mě utvrzovalo v tom, že jsme na správné cestě a prostě ji dávám to, co potřebuje. Kliku jsme měli i na pediatričku, která neřešila, že Anička pomaleji přibírá a je drobnější, netlačila mě do umělé výživy a odložila i očkování, abychom počkaly až Anička nebere trochu síly. K Andree jsme pak jeli asi ještě dvakrát a jednou jsem jela i na její Podpůrnou skupinku (jednu se nám podařilo domluvit i v Hradci Králové). V tomhle období je opravdu důležité obklopit se lidmi, co kojení rozumí a jsou na stejné cestě, protože jednou jste dole, jednou nahoře. Každé naše setkání pro mě byl nový hnací motor, ujištění a povzbuzení,ať vydržíme a že to umíme. Od čtvrtého měsíce jsem plně kojila, ikdyž ještě měsíc za pomoci bylin ke zvýšení laktace. Anička byla téměř do půl roku pořád přicuclá na prsu, časem už jsem to brala jako normu a netrápila se myšlenkami,že by bylo málo mléka. Při zavedení příkrmů jsem zjistila, že má prostě apetit, jak objevila jídlo, pořád jedla a doplňovala to mlíčkem. Teď je Aničce 27měsíců a stále kojíme. Kojení považuji za to nejkrásnější a nejpřirozenější a jsem ráda, že jsme si k němu ušly svoji cestu. Pomáhá nám, když je ouvej, pomohlo, když rostly zuby, pomáhá uklidnit. Při pohledu zpět už bych Andreu vyhledala nejlépe na předporodní poradenství. A jestli vám to nevyšlo, nevyčítejte si to a ozvěte se jí hned, jak můžete. Andrea je motor, úžasná žena, chodící energie, pochopení, je velice inspirativní a především ví, jak na to!:-)