Žaneta T.

Kdybych se už v těhotenství připravovala na kojení, nemusela bych řešit to, co jsem první měsíce své dcerky řešila. A teď od začátku… Žena je velmi ráda, když se dozví, že v sobě nese další život. Čte si všude v článcích, co během těhotenství může, co nemůže, zaplatí si porodní kurzy apod. Osobně si na celý průběh těhotenství nemůžu stěžovat. Dělala jsem dále to, co jsem měla ráda a cítila se opravdu dobře. Ke konci těhotenství jsem se zúčastnila předporodního kurzu. Upřímně, tím, že jsem četla všechny možné příručky a knihy, tak jsem se v předporodním kurzu, pořádaném nemocnicí, ve které jsem následně rodila, nedozvěděla nic nového. Kdybych ten čas využila ke kontaktování duly/porodní asistentky, udělala bych mnohem lépe. Mnohem lépe bych na tom pak byla já, moje dcerka, ale i můj manžel. Porod jsem měla rychlý, téměř bezbolestný. Už v těhotenství jsem se nenechala vystrašit příběhy svého ženského okolí. „Jooo, holka počkej. Porod je hrůza, já rodila XY hodin v bolestech atd.“ Však tohle vyprávění zná každá budoucí rodička. Pro mě začala noční můra vlastně až po porodu. Po převozu na oddělení šestinedělí jsem přemýšlela, jak to vlastně bude s kojením a čekala, že mi někdo řekne, co a jak. To by bylo na delší psaní a sama na přístup sestřiček nechci vzpomínat, není to hezká vzpomínka. Po propuštění z porodnice jsem se snažila dle možných rad rodiny, kamarádek a rad na internetu rozkojit. První stresová situace přišla ve chvíli, kdy jsme s dcerkou šly na první návštěvu k pediatrovi. Tam jsem se dozvěděla, že jsem špatnou matkou, protože jsem nezpozorovala, že mi dcerka po propuštění z porodnice zhubla. Pro mě naprostý šok a od pediatra jsem odcházela s váhou, umělým mlékem, pláčem a naprostým osobním zklamáním sama ze sebe. Jsem špatná matka, říkala jsem si. O nějaké sebelásce, sebeuznání a sebeúctě nemohla být vůbec řeč. Čím více jsem se trápila, tím více plakalo moje dítě. Nevím, jestli hlady nebo proto, že se hroutil jeho vesmír – máma. Po pár dnech trápení jsem zkontaktovala laktační poradkyni. Ta k nám přijela ještě ten den, podívala se na přisátí, zkontrolovala uzdičky a poradila, jak střídat polohy. Na „přání“ pediatra jsem vždy před a po každém kojením dcerku zvážila a vedla statistiku. Opravdu velmi povedený postup, jak se dostat na kojící dno, když vidíte, že dítě nepřibírá a nepije tolik, kolik by mělo. Po další kontrole u pediatra jsem opět slyšela, že dcera neprospívá a mám jí podávat umělé mléko, a to nejlépe lahví. Opět jsem zkontaktovala laktační poradkyni, která zase přijela k nám. Po této návštěvě jsem ale vnitřně cítila, že její rady mi moc nepomáhají. Pár dnů jsem brouzdala po internetu a snažila se najít pomoc. Narazila jsem na online kurz a zaplatila nemalou částku za konzultaci s další laktační poradkyní. Během rozhovoru s ní jsem si potvrdila, že kroky, které podle vnitřního hlasu dělám, jsou správné. Dala mi pár rad a doporučení na bylinky, které mají pomoci s navýšením laktace, a ještě si zakoupila její manuál. Pokud jsem ale chtěla jakoukoliv další radu, musela jsem si zaplatit další hodinu konzultace. Tento způsob mi ale také nevyhovoval. A to především i proto, že i když jsem se snažila postupovat podle manuálu a rady, tak mi dcerka prostě nepřibírala. Tudíž jsem hledala pomoc dál. Já prostě kojit chtěla! Nakonec jsem narazila na paní Andrejku. A za toto střetnutí jsem nesmírně vesmírně vděčná. Ta podpora a pochopení v takové míře, kterou jsem za celou dobu mého snažení od cizího člověka nepocítila. S Andrejkou jsme probraly kojení jako takové, přisátí, polohy, zkontrolovala uzdičky (dostala jsem doporučení na ustřihnutí) a prošly jsme váhové přírůstky naší holčičky. Od té doby jdeme správným směrem. Jsem v klidu a spokojená nejen já a dcerka, ale také manžel, který se všemožně snažil pomoci a podporovat, i když to ne vždy bylo jednoduché. Vím, že v Andrejce mám podporu a můžu se na ni kdykoliv obrátit. Ony ty začátky „naší správné cesty“ nebyly úplně jednoduché a pro kojení se muselo udělat víc než dost. Tak jako každá žena má svůj porodní příběh, tak já mám svůj kojící a svůj způsob kojení, který vyhovuje mně i dcerce. Jsem za něj vděčná a jsem ráda, že jsem se nenechala odbít všemi doporučenými radami svého okolí, internetových pomocníků nebo dokonce rad našeho pediatra. Věřím tomu, že dnes, po více než roce, bych díky těmto zaručeným radám už dávno nekojila. A co tím vším chci říct? Osobně už nyní vím, na co se během dalšího těhotenství zaměřit a čemu věnovat pozornost. Žena by měla především spoléhat na sebe a svému vnitřnímu (mateřskému) hlasu. A pokud něco nejde dle představ, není ostudou se obrátit na někoho, kdo mému problému rozumí a dokáže se s ním ztotožnit. Tak se pak dostane té nejlepší odborné pomoci, která se právě hledá.