Martina S.

Náš příběh začal zhruba v červenci 2020, kdy byli mé dceři 4 měsíce. Zpětně bych řekla, že vše začalo už tím, když jsem si v těhotenství NESHÁNĚLA aktivně informace o tom, jak pečovat o miminko. Byla jsem jedna z těch maminek, které věřily, že se v porodnici/ od pediatra dozvědí, jak kojit, jak uspávat, co miminko potřebuje a co mu naopak škodí. Bohužel, nedočkala jsem se. Rodila jsem v porodnici a porod jsem měla naštěstí pěkný. Teď samozřejmě vidím věci, které se dali udělat mnohem lépe, ale ze všech těch porodních příběhů, které čtu, jsme z toho obě vyvázly bez zranění. Ikdyž... Dcera se na sále nechtěla přisát. Mladší sestřička ji zkoušela asi dvě minuty štelovat k prsu, ale nic. A tak došla pro klobouček. Bylo to pro mne trochu zklamání, připadala jsem si lehce nemožná, když nedokážu ze svých prsou nakojit vlastní dítě. No nic, přijala jsem to jako nutnost k tomu, abych mohla kojit, což jsem hrozně chtěla. A s kloboučky to opravdu šlo. Překousla, nebo spíš několik měsíců překousávala, jsem tu bolest bradavek pokaždé, když se dcera přisávala. Doma mi pak kolikrát tekly slzy a kroutily se palce u nohou, jak to štípalo a pálilo. Brala jsem to ale jako cestu, jako něco, co je potřeba zpočátku přežít a pak už to bude lepší. Stále jsem ale měla pochybnosti, zda se dcera dobře kojí. Byla více plačtivá, neodložitelná (teď už vím, že byla naprosto normální miminko). A tak jsem googlila a googlila, čím by to mohlo být a jak s tím "zatočit", protože jsem si myslela, že je nějaká pokažená. Z okolí jsem totiž nabyla dojmu, že ostatní miminka pěkně spinkají v kočárku (u nás byl kočárek použit asi 5x), vyhrají si pod hrazdičkou, zatímco co maminka se v klidu nasnídá a uvaří, v podstatě nic nevyžadují. U nás to byl naprostý opak všeho. Na internetu jsem se dočetla mnoho různých rad, většina mi byla proti srsti (nechat miminko vyplakat, dávkovat mu pozornost, dát mu dudlík, nenosit, ať si nezvykne atd...). Zlom nastal v okamžiku, když jsem v zoufalství, kdy dcerka hodně plakala, nechtěla skoro spát a měla v plínce ošklivou stolici (u pediatra jsme byly, tam jsme dostali Biopron a vyslechly si, že miminka prostě pláčou, že je to normální), napsala na fb skupinu Kojení s ABMK dotaz, zda neví, co by to mohlo být. Jedna paní mi napsala, zda jsem nechala zkontrolovat kojení u LP a přímo mi jednu doporučila. Nenechala, ale byl to konečný impuls k tomu, abych to konečně udělala. LP u nás byla hned druhý den. Byla to moc příjemná návštěva, protože to byl snad první člověk, který rozumí péči o miminko a potvrdila mi, že pokud miminko kojím na požádání, nosím, spíme společně, že to vše dělám správně. Ulevilo se mi, byť jsem věděla, že máme ještě kus cesty před sebou. LP doporučila postupně odstranit kloboučky, které byly pravděpodobně příčinou snížené tvorby mléka, z čehož pak pramenily problémy se stolicí, spánkem a plačtivostí. Také jsem začala odsávat, aby se zvýšila tvorba mléka a dcerku jsem měla dokrmovat přes cévku na prsu. To se nám moc nedařilo, dcera cévku statečně odmítala. Na podporu tvorby MM jsem začala brát i bylinky. Velice nám pomohlo i to, že mi LP ukázala, jak kojit v šátku, ve svislé poloze a že se přitom mohu i pohupovat na gymnastickém míči, nebo klidně mýt nádobí. To byla vlastně hodně dlouho jediná poloha, jak se dcera dokázala jakž takž nakojit. Jako poslední byly zhodnoceny uzdičky, které byly kratší. Nejprve jsme měly ale zkusit všechny výše popsané kroky k podpoře tvorby MM a uzdičky jsme po vzájemné dohodě nechaly až jako poslední možnost. A tak začala naše cesta odsávání, pokusů o dokrm, nepřetržitého nošení, houpání. Vše se celkově zlepšilo. Dcera byla skoro pořád u mě, méně tedy plakala, kojila se mnohem častěji a já mohla občas i udělat něco doma, když byla v šátku. Do té doby jsme totiž proseděly 3/4 každého dne doma na gauči, protože jsme kojily. Byla doma, kdy jsme využily i dárcovské MM, protože já jsem nedokázala odsáváním svých prsou pokrýt potřeby mé dcerky. A věděla jsem, že nechci používat umělé mléko, to pro mě byla nejposlednější možnost z posledních. Sice mě zpočátku přišlo divné, že budu brát mateřské mléko jiné maminky, ale stále mi přišlo divnější, že bych dceři dávala UM. Přišlo by mi to jako selhání. Dárcovské mlíčko pro mě bylo takové poloviční selhání. Teď už to beru jako normální a bezvadnou věc, když to takto jde. Dříve, když jsem to slyšela poprvé, mi to zkrátka přišlo divné. Po nějakém čase (cca čtvrt roce), kdy bylo znát zlepšení, ale stále jsem cítila, že to není ono, jsme se doma rozhodli, že dceři necháme uzdičky střihnout. Nejprve u jedné paní zubařky, která střihla pouze uzdičku podjazykovou. Bohužel žádné zlepšení nenastalo. A tak jsme se opět rozhodli, že zkusíme poslední možnost, dojet do Svitav za úžasným doktorem, který kojení podporuje, panem Bodó. Pan doktor střihl obě uzdičky, bylo to rychlé a ihned jsem si dcerku dala na prso. Už tam byl cítit větší podtlak při sání a mnou projel pocit - to je ono, teď je to správně! A taky, že ano. Ach ta naše ženská intuice, nedám na ní dopustit! Od té doby došlo k opravdovému zlepšení. Byl to takový poslední dílek do skládačky, řekla bych. Jak dcera sála opravdu poctivě, vyprazdňovala prsa tak, jak měla, mléko se začalo tvořit více, podle potřeb. Pro mě zázrak a neskutečný pocit vítězství. Vyhrály jsme to! Nyní budou dceři dva roky a stále kojíme podle toho, jak si řekne. Někdy cítím, že mám mléka víc, někdy méně. Vše si ale koriguje ona sama. Někdy se kojí víc, jindy méně a podle toho kolísá i tvorba. Já už ale věřím, že to vše funguje tak, jak má. Jsem pyšná na nás obě. Na sebe, že jsem se nenechala umlčet radami okolí, že je normální, když miminko pláče. Že jsem věřila své intuici, která mi našeptávala, že mám hledat dál a takhle to nechci. A na svou dceru za to, že to se mnou nevzdala a kojí se dodnes, byť přiznávám, že to se mnou vždycky jednoduché rozhodně není. V neposlední řadě jsem pyšná na svého manžela, který nás podporoval, jak to šlo a odolával, společně s námi, všem nedobrým radám, které se na nás sypaly. Dnes, když bych byla znovu těhotná, bych si v první řadě zakoupila kurz předporodní přípravy a přípravy na kojení. Žádné postýlky, zavinovačky, dudlíky, lahvičky, peřinky! Informace o tom, jak s láskou pečovat o miminko jsou to, co těhotná žena a její miminko opravdu potřebuje. Nic víc. Děkuji za práci laktačních poradkyní z Mamily, díky jedné z nich kojím a pečuji o svou dceru kontaktně, s láskou a bezpečím mé náruče ❤️