Katka a Luky
<p>Naše cesta ke kojení byla trnitá a museli jsme si to doslova vybojovat. Vzpomínám, co se mi honilo hlavou ke konci těhotenství. Vím, že čím víc se blížil termín porodu, tím víc jsem měla strach z kojení. Z porodu sice také, ale říkala jsem si, že v nemocnici vědí, co dělají a prostě to nějak půjde ? Ale z kojení jsem měla respekt. Často jsem slýchávala z okolí, jak to na začátku nešlo a jak to bolelo…Navštívila jsem proto Andrejku na předporodním kurzu o kojení. „Teorii mám tedy zmáklou“, říkala jsem si, ale pak přišla realita.</p>
<p>Malý se narodil o pár dní dříve s váhou pod 3 kg a žlutý jak banán ? A jak jistě všichni vědí, děti se žloutenkou jsou hrozně spaví. A ten náš obzvlášť. Pokyny v porodnici byly jasné – každé 3 hodiny vzbudit, přebalit a nakojit. Jenže tak jednoduché to nebylo. Probuzení trvalo i několik minut a poté začal pláč, který trval do té chvíle než jsem se ho pokusila přiložit. Jenže tím vyčerpal veškerou svou energii a usnul. Tak zas za 3 hodiny... Když se tato situace opakovala celý den, začala jsem být nervózní. Po 2 dnech jsem dostala odsávačku a malého jsem krmila přes stříkačku. To samé následovalo i po propuštění. Energie už bylo sice více, ale přisátí se stále ne a ne podařit. Někdy se však zdálo, že už na to přišel. Jenže váha žádný přírůstek neukázala. „Tak zase příště“. Jenže těch příště už bylo tolik, že jsem začala propadat panice.</p>
<p>A v tu chvíli jsem se ozvala Andrejce – naší spáse ? Ihned si na nás udělala čas. Dodala mi motivaci a naději, že to společně k vytouženému kojení dotáhneme. Všimla si, že má malý velkou uzdičku pod jazykem, kterou je potřeba střihnout (škoda, že toto už nezkontrolovali v porodnici). Doporučila nám proto nemocnici ve Svitavách, kde jsou moc milé paní doktorky. Nakonec mu střihly obě dvě – jak spodní, tak i horní.</p>
<p>Místo stříkačky jsme začali dokrmovat přes cévku a doporučila nám vyšší dávky, aby malý začal pořádně přibírat. Pár dní (možná i týdnů) jsme s cévkou zdárně dokrmovali. Jenže přisátí stále nešlo. Až snad těsně před prvním měsícem od porodu se to povedlo. Hurááá, přisál se a bylo slyšet, jak to do něj „padá“. Jenže s přisátím přišla příšerná bolest, která se vrážela až vzadu pod lopatku. Přitom jsem všude slýchávala, že kojení nemá bolet. Něco je tedy špatně. Následovala další schůzka s Andrejkou. Když jsem jí popsala aktuální situaci, napadlo jí, že je ještě nějaký problém s uzdičkou. Malého zkontrolovala a opravdu – spodní uzdička byla zpět. Opět nás čekala návštěva Svitavské nemocnice, kde mu nakonec střihly opět obě dvě.</p>
<p>Jenže bolest nepřešla. Neotvíral pořádně pusinku a sál pouze z bradavky. Byly chvíle, kdy jsem u kojení brečela. Už jsem si v hlavě začala pohrávat s myšlenkou, že to už dlouho nevydržím a hold se budu muset smířit s tím, že kojit nebudu. Jenže Andrejka to nevzdávala a vždy mi dodala elán do dalších dnů. A také fígle, jak ho přimět, aby tu pusu pořádně otevřel. Chvíli sice vzdoroval, ale nakonec jsme ho udolaly ? A postupem času byla bolest menší a menší, až odezněla úplně.</p>
<p>A nyní si kojení užívám. Nevěřila bych, že tohle někdy řeknu. A za to patří obrovské DÍKY Andrejce! Byla tu pro nás 24/7 a vždy s nadějí, že to zvládneme. Pokud bych se mohla vrátit v čase, volala bych Andrejce už z porodnice. „Tak příště!“ ?</p>
<p>Malý se narodil o pár dní dříve s váhou pod 3 kg a žlutý jak banán ? A jak jistě všichni vědí, děti se žloutenkou jsou hrozně spaví. A ten náš obzvlášť. Pokyny v porodnici byly jasné – každé 3 hodiny vzbudit, přebalit a nakojit. Jenže tak jednoduché to nebylo. Probuzení trvalo i několik minut a poté začal pláč, který trval do té chvíle než jsem se ho pokusila přiložit. Jenže tím vyčerpal veškerou svou energii a usnul. Tak zas za 3 hodiny... Když se tato situace opakovala celý den, začala jsem být nervózní. Po 2 dnech jsem dostala odsávačku a malého jsem krmila přes stříkačku. To samé následovalo i po propuštění. Energie už bylo sice více, ale přisátí se stále ne a ne podařit. Někdy se však zdálo, že už na to přišel. Jenže váha žádný přírůstek neukázala. „Tak zase příště“. Jenže těch příště už bylo tolik, že jsem začala propadat panice.</p>
<p>A v tu chvíli jsem se ozvala Andrejce – naší spáse ? Ihned si na nás udělala čas. Dodala mi motivaci a naději, že to společně k vytouženému kojení dotáhneme. Všimla si, že má malý velkou uzdičku pod jazykem, kterou je potřeba střihnout (škoda, že toto už nezkontrolovali v porodnici). Doporučila nám proto nemocnici ve Svitavách, kde jsou moc milé paní doktorky. Nakonec mu střihly obě dvě – jak spodní, tak i horní.</p>
<p>Místo stříkačky jsme začali dokrmovat přes cévku a doporučila nám vyšší dávky, aby malý začal pořádně přibírat. Pár dní (možná i týdnů) jsme s cévkou zdárně dokrmovali. Jenže přisátí stále nešlo. Až snad těsně před prvním měsícem od porodu se to povedlo. Hurááá, přisál se a bylo slyšet, jak to do něj „padá“. Jenže s přisátím přišla příšerná bolest, která se vrážela až vzadu pod lopatku. Přitom jsem všude slýchávala, že kojení nemá bolet. Něco je tedy špatně. Následovala další schůzka s Andrejkou. Když jsem jí popsala aktuální situaci, napadlo jí, že je ještě nějaký problém s uzdičkou. Malého zkontrolovala a opravdu – spodní uzdička byla zpět. Opět nás čekala návštěva Svitavské nemocnice, kde mu nakonec střihly opět obě dvě.</p>
<p>Jenže bolest nepřešla. Neotvíral pořádně pusinku a sál pouze z bradavky. Byly chvíle, kdy jsem u kojení brečela. Už jsem si v hlavě začala pohrávat s myšlenkou, že to už dlouho nevydržím a hold se budu muset smířit s tím, že kojit nebudu. Jenže Andrejka to nevzdávala a vždy mi dodala elán do dalších dnů. A také fígle, jak ho přimět, aby tu pusu pořádně otevřel. Chvíli sice vzdoroval, ale nakonec jsme ho udolaly ? A postupem času byla bolest menší a menší, až odezněla úplně.</p>
<p>A nyní si kojení užívám. Nevěřila bych, že tohle někdy řeknu. A za to patří obrovské DÍKY Andrejce! Byla tu pro nás 24/7 a vždy s nadějí, že to zvládneme. Pokud bych se mohla vrátit v čase, volala bych Andrejce už z porodnice. „Tak příště!“ ?</p>