Zrození Lucie

Ležím na zemi v nejmenším pokoji našeho domu, přikrytá prostěradly, nademnou klečí manžel a okolo se tiše pohybují dvě skvělé ženy. Na hrudi mi leží nahé miminko pokryté obrovskou vrstvou mázku a ikdyž mi to v daný okamžik absolutně vůbec nedochází, právě jsem prožila něco naprosto nepopsatelného. Je čtvrtek, 8. prosince roku 2022 a já vím, že tento den se mi navždy vryje do paměti… Vraťme se ale na začátek, jak to vlastně všechno začalo. V roce 2018 jsem porodila své první dítě. Jako neinformovaná prvorodička jsem si prožila klasický nemocniční porod plný zbytečných zásahů a spousty chemického oxytocinu. Oblbnutá chemií a odloučením od dítěte na 34h (byla pod lampou kvůli žloutence) mi poté dost dlouho trvalo, než jsem se do své dcery „zamilovala“ a dodnes to ještě nemám úplně zpracované… Když jsem letos na jaře zjistila, že jsem těhotná, polila mě vlna euforie. Tentokrát jsem věděla, že to bude všechno úplně jinak! Začala jsem si shánět veškeré dostupné informace, hltala každé slovo, až se vedle mě vršily hromady přečtených knih. Čím víc informací jsem měla, tím víc jsem byla přesvědčenější, že chci rodit doma. Manžel mě sice podporoval, ale z představy domácího porodu byl z počátku dost nervózní. Objednala jsem nás tedy na dvoudenní kurz Jemného zrození. Já jsem se na kurzu nic nového nedozvěděla, ale pro manžela to bylo super! Dozvěděl se tam mnoho informací, zažil si tam spoustu „aha momentů“ a po kurzu byl přesvědčen, že zvládneme porodit v klidu našeho domova. Jelikož jsem si netroufala na neasistovaný porod, vyhledala jsem si dvě dobré duše, které mě provedou těhotenstvím a budou mi oporou při porodu. Porodní asistentku M. a dulu Andrejku. Listopadový termín dle PM již dávno uplynul a podle termínu UZ jsem byla již ve 41. týdnu. Stále jsem se cítila skvěle a ikdyž jsem vůbec nečekala, že budu touto dobou ještě těhotná, věřila jsem svému miminku, že ono ví přece nejlépe, kdy je ten nejlepší čas přijít na svět. Byla jsem už ale nedočkavá a tak jsme se s M. dohodly, že mi ve středu přijede udělat uvolňovací a akupunkturní masáž. Udělala jsem si bylinnou napářku a celý den jsem popíjela zázvorový čaj se skořicí. Večer jsem se ještě zeptala manžela, jestli by pro mě měl nějaké prostaglandiny ☺. Ten den jsem vyzkoušela úplně všechno… V noci jsem začala mírně krvácet a to už jsem věděla, že je to konečně tady! Celé těhotenství jsem se těšila, až ta chvíle příjde a ono mě to najednou úplně srazilo do kolen. Dostala jsem zimnici, celá jsem se rozklepala a začala být nervozní. Řekla jsem si, že pokud jsem z toho podělaná už teď, můžu na porod doma zapomenout a jet rovnou do porodnice. Zalezla jsem si zpátky do postele a klepala se pod peřinou. Začala jsem si opakovat nějaké afirmace a snažila jsem se hodit do klidu. Po chvíli jsem se uklidnila a v zápětí přišly pravidelné, krátké a mírné vlny po 5min. Takhle to trvalo 2h do doby, než jsem uslyšela dceru, jak dupe po schodech dolů. Tím se všechno zastavilo. S dcerou (4r) jsme si o porodu v průběhu těhotenství dost povídaly a moc si přála být u toho, až mladší sourozenec vykoukne na svět. Tím, že se mi to ale zastavilo se jen potvrdilo, že dceru u toho mít nemůžu. Poté, co dcera odjela do školky jsem si zalezla do sprchy a pak si ještě dala bylinnou napářku. Pravidelné vlny byly ale pryč. Občas nějaká vlnka přišla, ale nic velkého a už vůbec ne pravidelného. Chtěla jsem se ještě projít se psem, ale radši jsem zavolala M. o radu. Řekla mi, ať nikam nechodím, ať si lehnu na bok a vydržím tak, až přijde vlna. Jen co jsem položila telefon, přišla vlna, najednou rána a „vylil se bazének“. To byla teda rychlost! Beru znova telefon a volám holkám ať už jedou, že mi „praskla voda“. Nervozita, která mě přepadla v noci byla pryč. Já byla natěšená a byla jsem si jistá, že to zvládnu! Pak už to šlo všechno rychle. Dala jsem si sprchu a poté odešla do svého porodního hnízda. Zaklekla jsem k balónu a s úctou příjmala všechny vlny. Andrejka a M. se o mě celou dobu krásně staraly, ikdyž jsem o nich vlastně ani moc nevěděla. Měla jsem zavřené oči, hlavu naprosto prázdnou, na nic jsem nemyslela a nechala to všechno plynout. Na posledních několik kontrakcí dorazil manžel, aby mě pořádně držel. Měla jsem potřebu řvát jako tygr. Ne ale bolestí, to vůbec ne. Ten silný hrdelní řev se dral odněkud z nitra, jakobych to ani nebyla já. Jakoby se otevíraly staré rány na mé duši a na duši mých předchozích generací. Všechno to muselo ven. Úplně jsem se té síle poddala a nechala ji proudit zkrz mé tělo. Během chvilky miminko vykouklo na svět. Bylo celé pokryté ohromnou vrstvou mázku. Lehám si na zem, manžel ke mně zaklekává a společně si prohlížíme ten malý zázrak. Je to holčička… Jméno jsme předem vybrané neměli. Ale bude to Lucinka. Význam jména Lucie je zářivá/osvícená a to na daný okamžik přesně sedí. Vůbec mi nedochází, co jsem právě zažila… Druhý den mi to začíná všechno pomalu docházet a já začínám plakat... Pláču štěstím, že jsem si mohla prožít tak silný transofrmační zážitek a pláču taky proto, že jsem svojí první dceři nedala tak krásný příchod na svět v klidu domova. Lucčino zrození sice částečně zahojilo staré rány z prvního těhotenství a porodu, ale úplně je ještě nevyléčilo… Byl to tak silný zážitek, který ve mě něco zlomil, nebo možná spíš otevřel a já to stále ještě nedokážu pořádně popsat, nebo pochopit. Pláču kvůli tomu každý den a stále to zpracovávám. Vůbec netuším, jak dlouho kvůli tomu budu ještě plakat, ale vím, že to prostě musí ven….. Taky vím, že mě tento zážitek obrovsky změnil. Doufejme, že k lepšímu ☺ …. Přála bych všem ženám, aby si mohly prožít něco podobného! Děkuji moc dvěma andělům, M. a Andrejce, že mě na této cestě provázely. Vůbec to nejde ani slovy vyjádřit, jak moc jsem jim vděčná! Navždy mi zůstanou v srdci! Samozřejmě nesmím zapomenout ani na manžela, protože bez jeho podpory, lásky a víry ve mně, by se porod doma vůbec neuskutečnil. Děkuji ti lásko…