Zrození Auri

6.02.2023 Pondělí Od minulé návštěvy Dr a prodloužení termínu plánovaného CS uběhl už týden. Týden hodně náročný, celé břicho mě neustále štípalo a pálilo, kůže už nemohla, v noci mě váha bříška téměř dusila a tak dál :D. Věnovala jsem se hlavně sobě a Tobě miminko. Každý večer po celodenním shonu jsem si našla čas jen pro nás dva, dělala si příjemné napářky, co vždy svěže provoněly celý náš malý byt. Naše koupelna se vždy po uspání Rozinky proměnila v takovou naši jeskyni. S příjemným, teplým světlem solné lampičky a hudbou posilující ženskou sílu a důvěru v to, že každý náš krok je dokonale předurčen. Tancovala jsem a připadala si jako víla, těšila se z Tebe, dojímala se a promlouvala k Tobě. Těšila jsem se a moc si přála, aby ses rozhodlo přijít na svět tak, jak potřebuješ. Byl to krásný čas a jsem za něj vděčná. Mimo naši jeskyni jsem se pokusila asi o všechny možné babské rady na vyvolání porodu, z čehož jsem nejednou měla opravdové kontrakce, trvající i celou noc. Nakonec však k ránu vždy ustaly. A tak tedy odjíždím do porodnice, rozhodnutá prodloužit termín cs alespoň o 2-3 další dny. S těžkým srdcem se loučím s Rozinkou, ale s lehkou hlavou, protože prostě, já stále věřím, že pojedu zpět domů. Extrémní nadbytek plodové vody, předchozí CS a vyšší váhový odhad nám nehrají do karet. Nevadí, usmlouvám si to. Nebo se pokusíme porod vyvolat, pomocí píchnutí plodové vody. Jelikož objem vody, kde si plaveš je fakt obří, nespustí dosavadní kontrakce až k tomu aby plodový vak mohl prasknout a tak porod vyvolat. Na tom jsme se s lékařkou shodli. V nemocnici, zjišťujeme, že stále nejsem otevřená dostatečně, tak aby bylo možné plodovou vodu kontrolovaně, bezpečně pustit. Přecházíme ještě ověřit tvou polohou atak dál pomocí ultrazvuku. Uff, jsi hlavičkou dolů. Váhový odhad je až ke 4000g, doktorka se ujišťuje, že i tak jsem odhodlaná zkusit vaginální porod. Bez váhání přikyvuji. Co se během pár vteřin na obrazovce objeví, ale změní celou situaci. Díváme se na to, jak se otáčíš vertikálně, na štorc. Páteří směrem dolů, nožičkami do pravého boku. Dnes je 39+5tt, doktorka nemůže uvěřit svým očím a razantně mění celý postoj k prodlužování termínu porodu. Já jsem v šoku, ale poprvé začínám mít také opravdové obavy, protože pocitově vím, že v tomto postavení jsi velmi často. Tuhle polohu důvěrně znám, vím, že se v bříšku hodně točíš. Tímto, mi je razantně sděleno, jaké nebezpečí hrozí a to hned od 2 lékařů a jedné PA. Mohu se rozhodnout pro reverz a odjet domů. Nicméně, se v tomto rozhodnutí, necítím bezpečně. Brečím, volám Wendovi, dule Andrejce, domů atd. Každý mě podpořil v tom, že jsi si to miminečko naše tak vybralo a že to tak má být. Zůstávám v porodnici, tatínek mě moc podpořil. Mám celé odpoledne a večer na to, to vstřebat a naposled strávit noc s Tebou v bříšku. Ještě stále trochu doufám, že se porod do rána spustí… Po opravdu dlouhé době v noci nemám ztvrdlé břicho z denní námahy. Vnímám tak intenzivně tvé pohyby až dlouho do noci. Konečně naplno a vědomě přijímám situaci a začínám se strašně těšit na to, že se zítra konečně setkáme a stále dokolečka se ptám, holčička nebo kluk? Jak bude vypadat a jaké bude? <3 7.02.2023 Úterý Ráno mě budí sestřička, točí se monitor, provádí se klystýr. Tatínek dorazil v 7:30, jsem tak ráda, že je tu, pomáhá mi s kompresními punčoškami, přestrojit se atak dál. Naposled si pobrečím a sdílíme své pocity. Jsem stále celkem v klidu. Jakmile, ale přijde sestřička s tím, že už je čas odjet o patro výš a lůžko se začne hýbat, spustí se mi v hlavě lehčí panika. Všichni jsou milý a vysvětlují mi každý krok, který bude následovat. O chvíli později se otevírají dveře na osvětlený sál, kde je asi 5 zdravotníků. Od této chvíle mám pocit, jako bych vše pozorovala z výšky a dívala se na život někoho jiného, dorazí i myšlenka zda mám ještě možnost utéct. Nemám ani tak strach o sebe, ale mrzí mě, že porod nezačne spontánně, tak jak by to mělo být. Že to není tak, jak jsem si vysnila. Poslední pusa s tatínkem, dveře se zavírají a já stále sleduju z vrchu to tělo, jak okolo všichni chodí a připravují vše potřebné. Pomáhají mi si lehnout na bok a vpichují místní anestetikum do mozkomíšního moku. Poté ležím rovně a před hrudí mi chystají zelenou plachtu. Po chvilce mi začíná být šíleně slabo na omdlení, stále mám pocit, že se nejedná o mě a už začínám mít trochu strach a zároveň příjemný stres z toho, že se za chvíli uvidíme. Do místnosti přichází první člověk, kterého znám. Aniž bych to věděla, operaci bude provádět moje gynekoložka, ke které chodím už roky. Mile mě pozdraví a uklidní. Strašně se mi ulevilo, konečně se cítím být na svém místě. Tady a teď. Brečím štěstím, že je tu. To by mě nikdy nenapadlo. Poté se mě asi 6x zeptají, zda cítím dotek po končetinách a já vždy s děsem říkám, že ano. Nakonec opravdu necítím vůbec nic a mám strach to říct. Dobře, teď už přiznávám, že necítím nic a tak se tedy může začít. Dívám se nahoru, do těch zářivě bílých světel, jsem nervózní. Myšlenky směřuji k Tobě miminko, abys vědělo, co se bude dít. Mám zavřené oči a opakuji si holčička kluk / Auri nebo Toníček. Do toho ke mně vlídně promlouvá anesteziolog, aby mi odvedl myšlenky pozitivním směrem. Po pár minutách, slyším obrovské šplíchnutí vody a za okamžik dvakrát slabší pobrečení. Odpadává ze mě obrovská vlna úlevy. Je tu! Je na světě…… JE TO HOLČIČKA. Propuknu v pláč, přikládají mi tě k tváři. Ahoj Auri! Jsi takové malé klubíčko růžová a od mázku. Hnědé vlásky, díváš se na mně. Jsi naprosto dokonalá, může být něco krásnějšího? Jsi zázrak a já znovu cítím, jak se mi „podlamují kolena“ záplavou lásky, která přišla společně s Tebou. Naprosté nekonečno. Je to ten okamžik, na který nechci nikdy zapomenout. Chtěla bych být s Tebou i na dále, ale teď je potřeba dokončit operaci a tak Ti připomenu, že se za okamžik shledáš i s tatínkem a že budeme zase brzo spolu. Operace při vědomí, je celkem zážitek. Na to taky nikdy nezapomenu, anesteziolog si se mnou povídá. Mezitím cítím, jak mi za celé tělo tahají. Rovnají střeva. V jednu chvíli mám silný pocit na zvracení. Plodová voda je všude, jeden doktor má celé mokré kalhoty, druhý boty a doktorka zástěru. Voda je na zemi, pode mnou no prostě všude. Asistentka anesteziologa pronese, že tolik plodové vody za 15let neviděla, prý až přes 4 litry. Asi 2x mě dokonce napadne, že bych chtěla dát ten závěs pryč a sledovat to. Myšlenkami jsem, ale stále s Tebou a hořím nedočkavostí. Operace trvá asi 35minut, poté mě přendají na suché lůžko. Odváží na pooperační pokoj. Zatímco pár minutek čekám, až s Tebou Auri přijde tatínek, dožaduji se toho, aby tu mohl s námi být i přes noc a zda bych tu mohla mít na chvíli i Andrejku. Dulu a laktační poradkyni na kontrolu správného přisátí. Narážím, vůbec se jim to nelíbí, nejsou na takový požadavek zvyklí. Nicméně jsem zjišťovala, jak to chodí i jinde a tak to zkouším dál. Jsem pod vlivem hormonů i léku, přesto se se slzami v očích dožaduji dál s tím, že je to mé přání. Konečně Tě Auri tatínek nese! Brečím radostí, já mám dvě holčičky. Tatínek mi Tě pokládá na hrudník, kousek od prsa, bradavky. Sestřičky pomoc s poděkováním odmítnu. Moc bych si přála nechat ti prostor a tak čekáme, až se sama přisaješ. Po pár minutách se „ťupkavými“ pohyby hlavičkou dostaneš až k bradavce a přisáváš se naprosto snadno. Jakoby na světě nebylo nic jasnějšího než toto. Je to zázrak, nádherný pocit. Poté tě přiložíme k druhému prsu a zase se po chvíli sama přisaješ. Za nedlouho poté usínáš <3. Nemůžeme se na Tebe vynadívat. Tatínek se taky doprošoval toho, aby tu mohl být přes noc s námi, nechci tě nikomu dát, ale sama se o Tebe ještě postarat nezvládnu. Nakonec personál né úplně ochotně souhlasí, primář schválil i Andrejku. A tak jsme spolu na pokoji, sdílíme s tatínkem ten pocit mít druhé miminko, popisuju mu operaci a on mě čas co s Tebou strávil. Poté přijíždí i Andrejka, kontroluje správné přisátí. Takto společně strávíme možná 2-3hodinky a já se cítím naprosto skvěle. Povídáme si, smějeme se a hlavně se radujeme z Nového života! Je to tak uklidňující, když jsi u mě a já vím, že Tě nemusím nikam dát! (S Rozinkou, to bylo hodně náročné v době covidu nemohly být ani návštěvy, natož nonstop tatínek s námi). Procitnutí mých končetin a bolest přichází asi až po 5. hodinách. První noc byla hodně náročná, neustále mě někdo kontroluje, všechny přístroje blikají, tlakoměr se spíná každou hodinu. Měřidlo tepu mi pořád padá :D pak vše pípá atd… Čeká mě první vstávání z postele do sprchy a to už v 5ráno. (Ve sprše omdlím, ne bolestí, ale že jsem šíleně slabá a unavená). První noc naspíme dohromady max. 1,5h. Tatínek mi pomáhá a ty jsi často na prsu a pak zase spinkáš. V porodnici je s námi taťka i druhou noc, ale to už jen pro klid, protože se o Tebe téměř dokážu postarat sama. Všichni 3 se tentokrát skvěle vyspíme, jsme už na nadstandartním pokoji a ty spinkáš v kuse skoro 6hodin. Čas v porodnici utíká rychle, různá vyšetření, kontroly atd., pořád se tulíme, jsi úžasná. Díky Rozince, už vím co a jak s kojením a tak se vůbec nestresuji a maximálně si tyto první momenty užíváme. Po domluvě se sestřičkami, tě vůbec nevážím, atp. Do nemocnice za námi 2x přijede i Tatínek, babička a hlavně tvoje sestřička Rozi. Jak moc mi chybí, nikdy jsem bez ní nebyla déle než na pár hodin, natož celou noc. Nicméně je fakt statečná a zvládá to s přehledem na jedničku! I díky tomu, mohu být v klidu. Rozinka poskakuje po pokoji, po posteli, leze pod stůl a nakonec si všímá i Tebe miminko. Dává Ti první pusu a chce Tě do náruče. Zase se dojímám. Ve čtvrtek ráno, když jsi na pravém prsu, ucítím, jak se mi do prsa nalévá mléko. V tom okamžiku otevřeš do široka oči a s radostí začneš plně hltat mlíčko. Cítím, že je opravdu vše jak má být. Je před námi poslední noc v porodnici, protože v pátek ráno se vyprosím o propuštění domů. Necítím se tu dobře, doma je doma. Nakonec nám dávají zelenou, Tobě protože krásně přibíráš a mě nakonec i bez reverzu též! Už se dokážu i celkem pohybovat. Ten večer si pouštím hudební mantry a z lehounka Tě kolébám v náručí, tečou mi slzy štěstí a já nekonečně děkuji Životu za to, že nám Tě dal!:)