Radka P.

Můj příběh začal asi po dvou týdnech kojení, kdy jsem si myslela, že dělám vše správně a uplakané miminko hned neznamená, že má hlad.. Později jsem se dozvěděla, že asi opravdu plakala hlady. Přibírala mi asi 100g týdně a doktorka mi už cpala sunar. Nechtěla jsem se hned vzdávat a začala jsem shánět kojeneckou váhu, abych věděla, kolik si malá vypije. Ozvala se mi známá s radou, že mě to jen vystresuje a ať se na váhu vykašlu. Poslala mi kontakt na pí. Nedvědovou s tím, že jí taky pomohla s kojením. Uběhl asi týden a já se jí po další neúspěšné návštěvě u pediatričky konečně ozvala. Paní Andrea nás přivítala u sebe doma v ČK. Ukázala mi pár triků, jak poznat, jestli malá pije nebo mě jen používá jako dudlík. Co se týče dudlíku, tak ten jsme po první návštěvě odložily a už jsme se k němu nevrátily. Na její radu jsme koupily šátek a začaly jsme spolu spát i v posteli. Dneska je prckovi rok a pořád kojím, sice jen před spaním a v noci, ale i tak je to pro mě obrovský úspěch. Všem, které mají problém s kojením vřele doporučuji. Jsem ráda, že jsem se tak rozhodla.